Džaláluddín Rúmí a mystický řád tančících dervišů

UNESCO vyhlásilo rok 2007 „rokem Rúmího“.

Nedaleko jednoho z nejstarších lidských sídel na Zemi – Catal Hüyüku, založeného před deseti tisíci lety – se nachází výjimečné město Konya (původní název Iconium). Je to v oblasti Anatolské plošiny (Turecko), v místech, kde začínal svá kázání svatý Pavel. A ukazuje se, že Konya i později přitahovala velké duchovní učitele.

Počátkem 13. století, už pod vlivem šířícího se islámského náboženství, tamní sultan Alaeddin Keykubad I. pozval z Iránu známého učence, filozofa a znalce Koránu, Bahaeddina Veledu. Ten se v Konyi usadil i se svojí rodinou a stal se hlavním duchovním představitelem města. Jeho druhý syn, vyrůstající v mystické atmosféře islámské víry, odešel na studia do Damašku. Po smrti svého otce, v roce 1231 se syn Džaláluddín vrací do Konyi a přijímá místo po svém otci.

Džaláluddín Rúmí, zvaný Maulaví - měl i jiná jména: Džálál ad-Dín Rúmí, Muhammad Džaláluddín, Chodávendegár, Mauláná Chodávendegár (Náš mistr), Mevlana (turecky), Celaddin Rumi (turecky) – se narodil 30. září 1207 (zemřel 17. prosince 1273) a v letošním roce se připomíná 800. výročí jeho narození. Encyklopedie o něm uvádějí, že to byl perský básník a mystik, zakladatel mystického řádu tančících dervišů. Především to byl člověk s hlubokým vhledem a velkou moudrostí. Například už ve 13. století napsal, že když rozbijeme atom, najdeme v něm zmenšeninu naší sluneční soustavy (analogie s hologramy). Nebo prohlásil, že Země se otáčí kolem Slunce a v naší sluneční soustavě je devět planet.

Obsahem Rúmího učení je súfizmus. Přitom za svého života, uzavřený ve svém pokoji, studoval myšlenky indických, iránských i arabských filozofů a mnohé další náboženské spisy. Naučil se také řečtinu, což mělo velký vliv na obyvatelé města Konya, které se v krátké době stalo významným religijním, vědeckým a filozofickým střediskem.

Rúmí byl ve své době největší autoritou tehdejšího islámského světa. Súfizmu zasvětil celý svůj život a přestože jeho zakladatelem je Al-Hasana z Al-Basry (zemřel roku 728), súfista Rúmí tento teologicko-intelektuální proud v islámu, zvaný obvykle islámským mysticismem, ještě více prohloubil. Hledal způsob, jak by bylo možné - mimosmyslovými postupy – poznat Boha čili Pravdu a spojit se s ní skrze mystickou Lásku.

Tančící derviši

Rúmí byl zakladatelem mnišského bratrstva tančících dervišů. Na počátku došlo v životě Rúmího k pozoruhodné události, která ho přivedla na myšlenku neustálého krouživého pohybu. V roce 1247 v době tureckých vpádů a velkých nepokojů, kdy Rúmímu umírá manželka a on zůstává sám s malými dětmi, ztrácí také svého duchovního učitele, který mu byl nejbližším přítelem. Pohroužen do velkého smutku se jednoho dne procházel po tržišti. Najednou k němu i přes hluk všemožných hlasů dolehl výrazný rytmický zvuk kladívka, klepajícího do kovadlinky. To ve své dílně pracoval jistý zlatník Selahaddin Zerkubi. Rúmí se zastavil, aby se ještě více zaposlouchal do onoho monotónního rytmického zvuku a najednou se začal propadat do mystického nadšení. Po chvíli – k údivu kolem stojících lidí - se začíná zvolna otáčet a kroužit. Jak později řekl, pod vlivem rytmického zvuku se uprostřed dne zcela „utopil“ do pocitu štěstí a do stavu hluboké lásky.

Tato neočekávaná extáze se brzo v jeho srdci změnila v lásku k lidem a k boží přítomnosti, kterou začal vnímat v každém člověku. Pochopil, že projevit tuto lásku je možné pouze neobvyklou „modlitbou“, v podobě zvláštní taneční formy – v krouživém pohybu, stejně jako se pohybuje celý vesmír, planety, hvězdy a všechny živé bytosti. V závěru tohoto vířivého pohybu se objevuje samotný Bůh a kroužící bytost se s Ním sjednocuje.

Krouživý pohyb je symbolem úplné harmonie a sjednocení se všemi živými bytostmi Přírody, jakož i s nebeskými objekty a je rovněž svědectvím existence a majestátu Stvořitele.

Tento tanec je spirituální cestou, překračující hranice vlastního Já, směřující k dokonalosti a setkávající se s PRAVDOU. Po takovém tanci je derviš připraven milovat celý svět se všemi jeho stvořeními, se všemi lidmi bez rozdílu víry, rasy nebo společenského zařazení. Při tanci dervišové zvedají jednu ruku stále výše k nebi, aby dosáhli k důkazu Stvořitelovy lásky, a druhou ruku mají položenou na srdci, na znamení všezahrnující lásky. V jisté chvíli se tančící postavy, jejich dlouhé a široké sukně slévají v jeden krouživý pohyb. Tento stav extáze pociťují i přihlížející diváci.

Po smrti Rúmího mu Seldžukové v jeho městě Konya postavili výstavné mauzoleum. Je hojně navštěvované, neboť i nyní tam mohou návštěvníci pocítit a zažít mimořádně příjemnou a povznášející atmosféru. Vnímavější turisté takto hovoří o celém městě Konya, které je tak právem považováno za posvátné.

Připravil Břetislav Wagner

Zdroj: časopis MEDIUM č. 9/2007