dcdf

Kdo je Harati. Zlaté desky Lemuřanů

Známý a úspěšný oftalmolog Ernst Muldašev v knize „HLEDÁNÍ MĚSTA BOHŮ II. - Zlaté desky Harati“ popisuje další neuvěřitelné výsledky své tibetské vědecké expedice. V následující ukázce nahlédnete spolu s autorem do velkého tajemství, skrývajícího se v pagodě Harati v nepálském Káthmandu. Knihu vydalo nakladatelství TML, a.s., Francouzská 45, 602 Brno, tel.: 549 216 497, 606 700 592, www.tml.cz

* * *

„Ne, chrám Harati tu není, jenom pagoda Harati. Tady je,“ řekl jeden nepálský kněz, kterého jsem přemluvil, aby mě doprovodil do záhadného místa, zvaného Harati. Stál jsem tam a hleděl na pagodu. Z očekávání, že se setkám se záhadou, se mi sevřelo srdce.

Pagoda Harati připomínala čínský zámek, skládala se ze dvou podlaží, olemovaných pozlaceným ornamentem. Po obvodu spodního podlaží byly rozestaveny válce, kola života a smrti. Budova pagody byla čtvercová a nebyla velká, asi 10 krát 10 metrů. Dveřmi bylo možné vejít dovnitř, kde byly rozmístěny záhadné symbolické postavičky. Vnitřní stěny byly také olemované neobvyklým ornamentem. Snažil jsem se ornamentům porozumět a proto jsem pagodu několikrát obešel.

„Když chodíte kolem pagody, musíte roztáčet válce, pak do vás vejde tantrická síla Harati,“ zaslechl jsem zezadu hlas. Otočil jsem se. Přede mnou stál Nepálec s bradou podobnou té mé. Na pozadí obrovské Buddhovy sochy vypadal nepatrně. „Už vás dlouho pozoruji,“ dobrou angličtinou pokračoval Nepálec. „Vypadá to, že vás pagoda hodně zajímá. Kdo jste?“

„Jsem vedoucí ruské expedice do Tibetu,“ odpověděl jsem a podal mu vizitku. „Jdeme k posvátné hoře Kailás a chceme najít legendární Město Bohů.“

„A proč vás zajímá pagoda Harati?“

„Ani nevím. Vaši lámové několikrát vyslovili slovo Harati a pak hned zmlkli. Podle mne se lámové Harati bojí. Chtěl bych…“

„Jmenuji se Astaman Bindačaraja,“ přerušil mě Nepálec a představil se. „Jsem jeden z představitelů pradávného rodu Bindačaraja - ochránce Harati. Každý den bývám u pagody a pozoruji vše, co se kolem děje, jak nařizuje moje rodová tradice.“

Nakonec jsme si poblíž našli malou kavárnu, objednali si něco k pití a já jsem Astamanovi krátce povyprávěl o třech předchozích expedicích.

„Takže vy jdete do Tibetu, abyste pronikli do podzemí posvátného Kailásu?“ zadíval se na mne Astaman upřeně.

Z této přímé otázky jsem na okamžik ztratil dar řeči, ale když jsem se vyrovnal s rozrušením, odpověděl jsem na otázku otázkou:

„A to podzemí existuje?“

Astaman se zašklebil a zmlkl.

„Vím,“ promluvil jsem důrazně, „z celé řady literárních zdrojů, konkrétně od Blavatské, že pradávní lidé před Světovou potopou v této oblasti světa postavili ,ohrazené místo´ neboli Vara. Sem přinesli semena všeho živého na Zemi. Pak tam byl (podle mne) znovu naklonován člověk a všichni živí tvorové. Klonování provedli lidé z podzemí, lidé schopní vcházet do stavu sebekonzervace - samádhi a vycházet z něj. Šambala to řídila z jiné dimenze, když dohlížela na činy vědců v podzemí. Nejlepší z Nejlepších, vybraní ze všech lidských ras, existujících na Zemi a shromážděných v Šambale, udělali to, že člověk a vše živé bylo stvořeno znovu. A to se stalo tam pod posvátným Kailásem.“

„Odkud to všechno víte?“

„Myslím si to.“

„Svatý Harati přišel odtamtud,“ ustal v půlce věty Astaman.

„Z podzemí Kailásu?“

„U nás se o tom nesmí mluvit. Harati nás slyší. Jen on ví všechno přesně.“ …

Vycítil jsem, že je Astaman velmi inteligentní, a že mi začal důvěřovat. Všiml jsem si, že má sklon k aktivnímu výkladu faktů a zmlkl jsem v očekávání jeho dalšího monologu.

„Hm… ano, vždyť tam v té jeskyni,“ Astaman ukázal rukou na malou nevzhlednou budovu, „sedí už 2000 let ve stavu samádhi můj příbuzný.“

„V jaké jeskyni?“

„Vidíte dveře s ornamentem? Za nimi jsou ještě dvoje dveře, za kterými je průchod do jeskyně. Tam žije ve stavu samádhi už 2000 let můj příbuzný jménem Santikaračaraja,“ jakoby samo sebou konstatoval Astaman.

„Žije?“

„Samozřejmě. Ve stavu samádhi je člověk přece živý. Náš rod Bindačaraja je velmi starodávný. Víc než 2000 let vedeme pečlivě rodokmen. Již po více než 2000 let moji příbuzní vcházejí jeden za druhým do této jeskyně a chrání vše, co tam je. Přicházejí vždy za úplňku. A náš nejvýznamnější příbuzný je Santikaračaraja, protože on…“ Astamen se zamyslel… „Je Králem zlata.“

„Jak tomu mám rozumět, Král zlata?“ Měl jsem pocit, že Astaman o tom nechce moc mluvit. „…tam … tam v jeskyni je ukryto zlato. Ale ne prosté zlato, zvláštní zlato.“

„Jak zvláštní?“

„Chápejte… V jeskyni jsou ukryty Buddhovy desky. Jsou zlaté.“

„Cože?“ rozbušilo se mi srdce. Vtom jsem si vzpomněl na legendy, pověsti a poznatky z esoterické literatury o proslulých Zlatých deskách Lemuřanů, na kterých bylo zapsáno tzv. ,Pravdivé vědění´. To se opravdu tyto desky nacházejí tady, za nevzhlednými dveřmi? Skutečně si je lze přečíst? Pokud by se nám lidem podařilo přečíst je, pak by nám bylo odhaleno Veliké vědění Lemuřanů, které by od základu změnilo náš život! Vždyť pokrok atlantské civilizace, jak se píše v esoterické literatuře, se dostavil právě tehdy, když jim byly zpřístupněny Zlaté desky Lemuřanů. Nicméně jsem se bál narušit průběh tak otevřeného rozhovoru a nezačal jsem na Astamana chrlit lavinu otázek o Zlatých deskách. Jen jsem se s hlubokou intonací v hlase zeptal: „Král zlata je jen jeden nebo je jich hodně?“

„Santikaračaraja je nejmladší Král zlata,“ odpověděl Astaman, „je mu pouze 2000 let.“

„A kdo jsou ti ostatní Králové zlata?“ zeptal jsem se.

„Mnohem starší lidé,“ odpověděl Astaman a na otázku jak staří, odpověděl: „Nevím přesně, ale jsou velmi staří. To říkají všichni moji příbuzní. Santikaračaraja je nejmladší z nich.“ „A asi nejmenší?“ utrousil jsem větu s vědomím toho, že Atlanťané a Lemuřané byli nesrovnatelně vyšší.

„Odkud to víte?“ Astaman na mne s údivem pohlédl.

„Myslím si to. Podle mne v té jeskyni musí být i lidé předchozích civilizací, kteří byli mnohem většího vzrůstu.“ „Jsou tam,“ pronesl tiše Astaman.

Vzal jsem v úvahu údaje z esoterické literatury, že právě Lemuřané měli nejvyšší Sílu Ducha a právě oni na Zemi poprvé vytvořili psychoenergetické technologie, a vyvodil z toho, že Harati mohl být Lemuřan ve stavu samádhi. Jeho tělo mohlo být ve stavu sebekonzervace, ale jeho mocný duch, neuvěřitelně mocný, mohl fungovat tak, že odečítal z torzních polí mozku obyčejných lidí jejich myšlenky a vytvářel nepřekonatelnou psychoenergetickou bariéru pro ty, kdo si dovolí vstoupit do jeskyně bez jeho vědomí.

Duch Harati chrání hlavní majetek všech pozemských civilizací - Zlaté desky Lemuřanů.

Ernst Muldašev

V příštím čísle budeme pokračovat na téma Zlaté desky Lemuřanů.

Zdroj: časopis MEDIUM č. 8/2007