dcdf

Tam, kde se o spiritualitě nehovoří, neboť se jí žije

VYVÁŽENOST DUCHOVNÍHO A MATERIÁLNÍHO VĚDOMÍ JE U TODŮ, NÁRODA TISÍCE LIDÍ, DOKONALÁ.

Clemens Kuby (narozen 1947) je světově proslulý německý filmový režisér, autor několika knih a spoluzakladatel německé Strany zelených. V květnu 1981 po nešťastném pádu z okna příčně ochrnul. Zázrak spontánního uzdravení ho přiměl k tomu, že po mnoho let s kamerou navštěvoval léčitele a šamany ve všech koutech světa a vytvořil úchvatný dokumentární film „Na cestě do sousední dimenze“, jehož volným přepisem je kniha NA CESTĚ DO SOUSEDNÍ DIMENZE. Knihu vydalo nakladatelství Eminent, P. O. Box 298, 111 21 Praha 1, www.eminent.cz. O autorovi se více dovíte na www.clemenskuby.de. Z uvedené knihy, která může překvapit, ale především poučit, přinášíme následující ukázku.

Todové - jižní Indie

Todové jsou lidé, kteří nevyznávají žádné náboženství, žijí na okraji civilizace, neživí se prací, neznají kalendář, neumějí číst ani psát, jejich řeč nezná písmo a obejdou se bez peněz. Jedná se o tisícovku lidí obývajících území o rozloze Bodamského jezera v nadmořské výšce 2000 metrů, na jediné náhorní plošině jižně od Himálaje, která stojí za zmínku, 350 kilometrů od jižního cípu Indie, v Nilgiriských horách. Angličané je pojmenovali The Toda, Todové. Oni sami si říkají Or, což znamená „lidské bytí“, zatímco Toda znamená „Tam nahoře“.

V letech 1988 až 1992 jsem pobýval u Todů každý rok několik týdnů a natáčel s nimi film Todas - am Rande des Paradies (Todové - na okraji ráje). Film lze objednat na internetu - www.mindfilms.com. Slyšel jsem o nich již dříve, ale neměl jsem vůbec tušení, jak bych se s nimi seznámil. Nakonec jsem na ně natrefil v Ooty (tamilsky Oottacamund), městě v Nilgiriských horách, když jsem jednou navečer zabrousil se svým indickým vedoucím produkce Raveenem na jednu z výpadovek a na jejím konci jsme spatřili bizarní postavu. Raveen prohodil spíše žertem: „To by mohl být Toda.“

Přidáme do kroku, po chvíli dokonce běžíme, aby se nám neztratil z dohledu. Když jsme ho dohnali, ukázalo se, že to je stařec zahalený v těžké bílé látce sahající až na zem, s bosýma nohama, spěchající pryč z města. Máme co dělat, abychom mu stačili.

Zatímco běžíme, vysvětluji mu, že mě zajímají Todové. Je jedním z nich, říká. Umí pár slov anglicky, která kdysi pochytil od amerických etnologů. Najednou se před námi objeví vesnička se zvláštními parabolickými střechami. Je to vesnice Todů, postavená indickým sociálním státem jako odškodnění za zabranou půdu. Zde žijí Todové, kteří mají občasné zaměstnání v civilizovaném světě.

Stařec se jmenuje Muchicane a zve nás k sobě domů. Hovoříme až do ranního kuropění. Tři dny nato mě bere s sebou do džungle. Po mnohahodinové jízdě džípem musíme ještě hodinu běžet. Vtom narazíme na mýtinu, kde stojí nejméně padesát či šedesát divochů. Všichni jsou oblečeni do stejné světlé lněné látky s vyšívaným červeným a černým lemem. Každý má u sebe dlouhou hůl. Postaví se do kruhu a Muchicane mě vybídne: „Jdi doprostřed a řekni, co chceš.“ Ve skupině je jeden Tamilec, který umí anglicky, jeden Badagar, který mluví tamilsky, a jeden Toda, který překládá z badaegarštiny do todaštiny. Tímto způsobem je tlumočena každá moje věta. Po patnácti minutách se muži v kruhu rozestoupí a začnou spolu vzrušeně rozmlouvat. Náhle se všichni opět shromáždí v kruhu a Muchicane mě opět pošle do jeho středu. Potom promluví jeden Toda a všichni začnou bouchat holemi do země a křičet „hau-hau“. Poté se klidně a tiše rozejdou. Muchicane říká: „To je tvoje povolení, teď si můžeš natáčet, co chceš.“

Jelikož žijí bez kalendáře, období mezi mými návštěvami u Todů jako by ani neexistovala. Důvěra, srdečnost, vzpomínka - všechno je od prvního okamžiku shledání pokaždé opět zde, jako bychom se naposledy viděli včera.

U Todů je všechno jinak

V tibetském buddhismu vždycky vím, kde hledat spiritualitu. Tam existují lamové, nádherné oltáře, svatostánky a trůny. Vždy vím, co musím filmovat. U Todů je všechno jinak.

Todové žijí na svém území roztroušeni v malých příbuzenských skupinách. Co se jejich struktury týče, tvoří čtrnáct klanů. Příslušnost ke klanu je pro ně důležitější než manželství a rodina. Mají vlastní řeč, která se nepodobá žádné jiné na světě, dokonce ani řečem sousedních kmenů, a mají vlastní mýtus o stvoření, podle něhož jsou všichni Todové potomky pramatky Törkiš. Ta měla dvě perly: Z jedné se stala buvolí samice a z druhé todská žena, vše ostatní vzniklo rozmnožováním. Muž vznikl z ženy.

Todové nemusí pracovat, protože žijí v symbióze s divokými buvoly z Nilgiriských hor. Považují je za sobě rovné, nedrží je v zajetí, ani nezabíjejí. Todové jsou vegetariáni. Buvoli k nim přicházejí dobrovolně dvakrát denně a nechávají se podojit. Vedle mléka, jogurtu a másla se Todové živí lesními plody. Přebytky svých mléčných výrobků obdarovávají sousední kmeny, které zase Todům dávají vlastní přebytky. Byl jsem výslovně upozorněn na to, že se nejedná o výměnný obchod, nýbrž o nesobecké dary.

Todové žijí příkladným etickým životem, a proto si jich druhé kmeny nesmírně váží.

Například chodí po okolních lukách bosí, protože nechtějí botami pošlapat buvolům jejich potravu. Tráva nesmí být zryta, natož zorána, neboť je životně důležitá pro tato zvířata, která jsou jim stejně blízká jako nám naši sourozenci.

Todům je všechno svaté, nejenom zvířata, nýbrž i rostliny, jezera a hory. Když putují svou zemí, zdraví kameny a stromy, občas se jich také na něco zeptají a dostávají od nich dokonce odpovědi. Když si potřebujeme odpočinout a chceme usednout do stínu jednoho stromu, prosí nás Vasamalli, Muchicaneova dcera, abychom ho nerušili, neboť se právě vyjádřil, že si nepřeje žádnou návštěvu. „Neposadíme se k támhle tomu?“, k jinému stromu poblíž. „Ten nás zve,“ dozvídá se od něj Vasamalli.

Na nápadných místech se nalézají kameny velikosti auta nebo menší, asi jako kbelík. Todové je hladí a kladou jim otázky, kameny jim prý odpovídají. Jednou na mě naléhali, abych nafilmoval jistý kámen, který mi sahal po kolena. „To byl kdysi tygr, jediný, který chtěl napadnout jednoho z nás,“ vysvětlovali. „Ten však pomocí zaklínadla uvěznil tygra, ještě než ho stačil roztrhat, do tohoto kamene a on v něm vězí dodnes. Jinak zvířata respektují hierarchii živých bytostí.“

Fascinuje mě, jak klidně a sebevědomě se Todové zaobírají sami sebou a svými problémy. Garos, jenž už je velice stár, říká:
„Nic nám nechybí. Vždycky jsme měli všechno. Jsme bohatí a žijeme bez strachu.“

Není to přesně to, čeho chce dosáhnout každé náboženství, každá duchovní cesta? Spiritualita Todů se mi jeví jako neskonale větší než spiritualita stoupenců nejrůznějších náboženství či guruů. Jejich sounáležitost se vším, dokonce s kameny a jezery, které jsou pro ně živými bytostmi, s nimiž komunikují, aniž k tomu potřebují spirituální odborníky, kněze či lamy, mě naplňuje úžasem. Připadám si duchovně zakrnělý a cítím, jak jsem této zapuštěnosti do přírody vzdálen.

Todové nemají oltáře, kříže na stěně, madony v rohu ani obrazy světců, nic, co by poukazovalo na nějaké náboženství. Nebudují svatyně a nevěří na žádná božstva. Jediné, co má podle mne něco společného s náboženstvím, je plamen. Chtějí-li Todové nějakému přání dodat sílu, rozdělají malý oheň, na nějž se potom koncentrují. Povšiml jsem si, jak při tom sepnou ruce, přivřou oči a usednou se zkříženýma nohama. To je univerzální tělesná pozice, která posiluje koncentraci, ovšem Todové ji nemají stanovenou žádným rituálem. Přitom šeptají svoje přání, jsou po nějaký čas zcela uvnitřnění a poté najednou naprosto bdělí a duchem přítomní. Toto je jediné, co jsem u nich shledal jako náboženské konání, pokud ovšem nemáme za náboženský, duchovní akt považovat úplně všechno, co dělají. Vyváženost duchovního a materiální vědomí se u Todů jeví jako dokonalá.

Náboženství jako moc

Koncentrujeme-li se na určité náboženské a společenskopolitické koncepty, přiznáváme rozhodující místo v našem duchu cizí síle. To na nás může působit povzbudivě, avšak po nějaké době i tísnivě, podle toho, jak tato síla svého místa využívá; většinou bohužel k vytvoření závislostí, které lze materiálně využít. Jestliže se tato síla stará o to, aby spiritualita mohla využívat jenom zcela určité rituály a objekty, vyvstává otázka: Co je za těmito rituály a objekty? Tam již žádná spiritualita není? Cožpak existuje Bůh, Alláh nebo buddhovská přirozenost jenom tam, kde se něco prohlásí za posvátné, a jinde už nikoli?

U Todů vládne spiritualita všude, to znamená, že je v nich a ve všem kolem nich, neboť pro ně je všechno živé. Komunikují se vším, se zvířaty, s živly i s předky. Všechno má duši, k níž se Todové obracejí.

Připouštím, že uvědomovat si duchovní dimenzi našeho bytí všude je těžké. Proto byly vytvořeny jednotlivé koncentrační body, kde si ji mohou připomínat všichni. Z těchto koncentračních bodů se vyvinula posléze místa síly, poutní a léčivá místa. A tuto funkci má rovněž oltář nebo trůn toho kterého spirituálního vzoru. Nebezpečí u těchto separovaných posvátných míst tkví však v tom, že ztrácíme ze zřetele, že jsme primárně duchovní bytosti. Nadále věříme, že jsme primárně materiální bytosti, které teprve na těchto místech zakoušejí svoji duchovní dimenzi. Má tomu ovšem být naopak: My, duchovní bytosti, experimentujeme teď (v tomto životě) se situací, kdy necháváme působit našeho ducha v malé, pomíjivé nádobě, v našem těle.

Byl jsem šokován, když jsem si prohlížel webové stránky heidelberského Institutu pro výzkum konfliktů a hamburského Institutu pro politologii (IPW): Oba ústavy provozují válečný barometr, který zaznamenává všechny aktuální války a ozbrojené konflikty. Z jejich informací je zřejmé, že všechny války se vedou kvůli víře. Záminku k nim sice velice často představují ekonomické výhody, ale jejich leitmotivem je vědomí všech válčících stran, že vlastní vyšší pravdu než nepřítel. Protože vojáky nelze přimět k zabíjení, znásilňování a ničení pouhými materiálními výhodami, je k tomu zapotřebí i věroučný koncept, vycházející z jediné všeobecně platné pravdy. Vojáci musí věřit, že hájí jedinou pravdu, která vede ke štěstí, a že pravda nepřítele je falešná.

Clemens Kuby

Zdroj: časopis MEDIUM č. 7/2007