Jak paranormální je normální věda?

Pro klasickou klatbu, která byla uvalena na parapsychologii a činí z ní jakéhosi vyděděnce z etablované vědy, existuje jeden dobrý důvod.

Existence parapsychologických jevů by vážně ohrozila iluzi objektivity. Poukázala by na možnost, že v mnoha empirických výsledcích mnoha vědních oborů se odráží očekávání experimentátorů, působících prostřednictvím sotva patrných nevědomých vlivů. Je ironií, že ortodoxní ideál pasivního pozorování může vytvořit vynikající podmínky právě pro paranormální jevy:

„Experimentátor, jenž si chystá svůj přístroj, připravuje zvířata, a pak od nich odchází s určitým pocitem jistoty, že experiment poběží a živočichové budou náležitým způsobem ,konat svou práci´, nám nemůže nepřipomínat určité aspekty magické, rituální nebo snad prosebné modlitby. Něco je vykonáno s důvěrou, že to přinese kýžený výsledek a zúčastněná osoba si teprve poté, co to vykonala, vytváří mezi sebou a výsledkem psychologický odstup. Nepokouší se dosáhnout toho, aby se určité věci děly, ale jenom věří, že se dít budou… Takové okolnosti mohou vytvořit optimální příležitost pro psychokinetickou intervenci."

Tato možnost byla skutečně nadhozena v časopise Nature (r. 1974) v článku nazvaném „Vědci postavení před fenomén paranormality" („Scientists confronting the paranormal") od fyzika Davida Bohma a dalších. Autoři si všimli, že uvolněné podmínky, které jsou nezbytné, aby se psychokinetické jevy projevily, jsou nejpřínosnější i ve vědeckém výzkumu všeobecně. Naopak napětí, strach a nepřátelské ovzduší nejen že mají tendenci inhibovat jevy ,psí´ (parapsychické), ale také ovlivňovat experimenty v takzvaných ,tvrdých´ vědách. „Jestliže je kterýkoli ze spoluúčastníků fyzikálního experimentu napjatý a nepřátelsky naladěný a ve skutečnosti nechce, aby experiment fungoval, velmi to snižuje šance na úspěch," uvádí se v časopise.

Zastánci ortodoxního názoru možnost paranormálních vlivů za jakýchkoli okolností všeobecně odmítají nebo ignorují. Organizované skupiny Skeptiků se ujaly úkolu nepustit ,psí´ do vědy. Tito bdělí a pozorní strážci vědy neustále zpochybňují jakékoli důkazy existence faktoru ,psí´ a odmítají je na základě jednoho či více následujících důvodů:

1. neodborné provedení experimentů,
2. selektivní pozorování, záznam a prezentace dat,
3. vědomé nebo nevědomé klamání,
4. vliv experimentátora způsobený sotva patrnými podněty.

Skeptikové mají sice pravdu, když poukazují na tyto možné zdroje chyb v parapsychologickém výzkumu, avšak tytéž zdroje zkreslování výsledků jsou přítomny i ve výzkumu ortodoxním. Již díky samotné skutečnosti, že parapsychologický výzkum je podroben takovému kritickému dohledu, jsou si výzkumníci v této oblasti nezvyklou měrou vědomi účinků očekávání. Je ironií, že je to právě konvenční, nekontroverzní oblast výzkumu, v níž mohou účinky očekávání experimentátorů s největší pravděpodobností procházet nezjištěny.

Důkazy efektu vlivu experimentátora v medicíně a vědách zabývajících se chováním jsou nevyvratitelné. Proto také ony ,sotva patrné podněty´ mají tak důležitou vysvětlující úlohu. Téměř každý souhlasí s tím, že nepatrné podněty jako gesta, pohyby očí, postavení těla a pachy mohou lidi a zvířata ovlivňovat. Důležitost takových podnětů skeptikové velmi rádi zdůrazňují, a to oprávněně. Oblíbeným příkladem, ukazujícím význam komunikace zprostředkované nepatrnými podněty, je příběh Chytrého Hanse, slavného berlínského koně žijícího na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Tento kůň byl v přítomnosti svého majitele schopen provádět aritmetické výpočty, přičemž výsledek vždy vyťukal kopytem na zem. Podvod se zdál nepravděpodobný, protože majitel nechával jiné lidi (zdarma), aby se zvířete sami ptali. V roce 1904 tento jev vědecky zkoumal psycholog Oskar Pfungst. Dospěl k závěru, že kůň přijímá podněty z pravděpodobně neúmyslných gest majitele a jiných tazatelů. Pfungst zjistil, že může od koně dostat správnou odpověď prostě tak, že soustředí svoji pozornost na určité číslo, přitom si však nebyl vědom žádného pohybu, kterým by číslo prozradil.

Celým generacím studentů psychologie se znovu a znovu vypráví, jak Pfungst zkoumal záhadu s Chytrým Hansem. Již méně je ale známo, že po Pfungstově výzkumu, popsaném v jeho knize o Chytrém Hansovi z roku 1911, ukázaly další studie na koních s podobnými matematickými schopnostmi, že ve hře je více faktorů než jen nepatrné smyslové podněty. Když například Maurice Maeterlinck zkoumal slavné elberfeldské počítající koně, dospěl k závěru, že nějakým způsobem čtou jeho myšlenky, spíše než aby reagovali na nepatrné smyslové podněty. Po řadě stále přísnějších testů nakonec vymyslel jeden, jenž „díky své naprosté jednoduchosti nemohl být předmětem žádných vykonstruovaných a za vlasy přitažených podezření". Vzal tři očíslované karty, zamíchal je, a aniž se na ně podíval, položil je lícem dolů na desku, kde mohl kůň vidět pouze jejich prázdné zadní strany. „V ten okamžik tedy nebylo na zemi živé duše, která by ta čísla znala." Kůň přesto bez zaváhání vyťukal číslo těmito třemi kartami vytvořené. Experiment úspěšně fungoval i u ostatních počítajících koní, a to „tak často, jak často se mi chtělo to zkoušet". Výsledky dokonce přesahují možnosti telepatie, protože když koně odpovědi vyťukávali, Maeterlinck je sám neznal. Vyplývá z toho, že koně buď byli schopni jasnozřivosti a přímo věděli, co na kartách je, anebo předvídali a věděli, co bude v Maeterlinckově mysli, až karty později otočí.

Pfungstova historka s chytrým Hansem je opakovaně vyprávěna po více než osmdesát let jakožto triumf skepticismu. Získala mytický význam, protože umožňuje vysvětlit to, co se jeví jako paranormální jev, na základě nepatrných podnětů. Co když jsou však některé z těchto nepatrných podnětů samy paranormální?

Efekt vlivu experimentátora je sice uznáván v lékařských vědách a ve vědách zabývajících se chováním, avšak skutečnost, že je vysvětlován – nebo bagatelizován – na základě ,nepatrných podnětů,´ brání brát jej dostatečně vážně i v jiných výzkumných oborech, například v biochemii. Zatímco osoba nebo krysa může pochytit očekávání vědce a podle toho reagovat, od enzymu ve zkumavce bychom nečekali, že bude reagovat na sotva znatelnou řeč těla, neuvědomělou mimiku a podobně. Existuje samozřejmě všeobecné povědomí o možnosti zkresleného pozorování, to však není výsledkem žádného skutečného vlivu na experimentální systém samotný. Vědec může ,vidět´ rozdíl, který se hodí do jeho vlastního očekávání, tento rozdíl je však pokládán jen za rozdíl v očích pozorovatele, nikoli ve studovaném materiálu.

Toto všechno jsou nicméně pouhé domněnky. Ve vědních oborech jako zemědělství, genetice, molekulární biologii, chemii a fyzice nebyl prakticky žádný výzkum vlivu očekávání experimentátora proveden. Protože se předpokládá, že studovaný materiál je vůči takovým vlivům imunní, bezpečnostní opatření proti nim jsou předem pokládána za zbytečná.

Rupert Sheldrake v knize

Sedm experimentů, které by mohly změnit svět.

Jak můžete sami dělat převratnou vědu. Knihu vydalo nakladatelství Elfa, Bínova 534/12, 182 00 Praha 8, tel.: 286 584 607, e-mail: elfa.nakladatelství@centrum.cz

Zdroj: časopis MEDIUM č. 1/2007