Úspěšná léčba rakoviny stále neuznána!

„MUDr. Jurkovič úspěšně léčí rakovinu“ byl název článku v MEDIU č. 6/07, který byl sestaven dle webové stránky občanského sdružení Právo na zdravý život - www.jurkovic.sk. Nepříjemnou informací pro mnohé zájemce je zpráva, že pan doktor Jurkovič (pro svůj věk a zdravotní problémy) již nové pacienty nepřijímá. Jeho léčebná metoda onkologických pacientů je však velice podrobně (pro lékaře i pro laiky) popsána v knize

MUDr. Kamil Jurkovič: REVOLUCE V LÉČENÍ RAKOVINY
Léčba onkologických onemocnění blokádou metabolismu nádorů.

Knihu vydalo nakladatelství Fontána, Horní nám. 5, 772 00 Olomouc, tel.: 585 221 400, www.fontana.ws, kde si ji můžete objednat.

Skutečnost, že léčebná metoda BMD (blokádou metabolismu nádorů) MUDr. Jurkoviče, která již zachránila život mnoha a mnoha nevyléčitelným pacientům, dosud nebyla oficiálně uznána ministerstvem zdravotnictví, nás nutí podpořit občanské sdružení „Právo na život“ jakož i MUDr. Jurkoviče, aby tak bylo učiněno co nejdříve. Na uvedené webové adrese se dovíte o přístupu oficiálních zdravotních úřadů i o možnosti podpory peticí, podrobněji.

Z knihy pana Jurkoviče jsme vybrali dvě ukázky, které Vám přiblíží nejen samotnou léčbu, ale tíživou situaci úspěšného lékaře, který je pro totalitní systém i současnou byrokracii jen malým mravenečkem, jehož je dovoleno kdykoliv „zašlápnout“.

Za totality…

Tuto kapitolu své práce věnuji kolegyním a kolegům, kteří měli to štěstí, že nemuseli prožívat období totality. Mám v plánu o tomto období napsat samostatnou práci s cílem upozornit každého člověka, jakým nebezpečím je pro jednotlivce i lidstvo totalitní, tedy i komunistický režim. Svůj postoj ke komunismu jsem hledal jako student mezi studenty a pedagogy, jako vojenský lékař mezi vojáky a důstojníky, jako vězeňský lékař mezi vězni i jako závodní či obvodní lékař mezi lidmi. Mohu vás ubezpečit, že šlo o období temna, které popisuje Solženicyn a budou popisovat další generace lidí, které totalita poznačila na životě.

V roce 1967 jsem se rozhodl coby mladý lékař sestavit léčebný postup pro onkologická onemocnění i proto, že mne urážela bezmoc, když jsem vyzbrojen ampulkou opiátu pozoroval utrpení pacienta ve finálním stádiu choroby. Rozhodl jsem se řešit problematiku, jež přede mnou bezúspěšně řešily stovky a tisíce kolegů. Jejich přínosem je však to, že se postavili do cesty lidskému utrpení a odcházeli z tohoto světa s pocitem člověka, který konal a neutekl před touto realitou.

Děkuji Bohu za pomoc a svým dětem a manželce za porozumění a trpělivost, neboť břemeno totalitní šikany dopadlo plnou váhou i na jejich bedra a poznačilo děti, hlavně ty starší na celý život. Dnes mohu prohlásit, že moje námaha nebyla zbytečná a pomáhá řešit problematiku léčby onkologických nemocí.

V roce 1973 jsem byl s léčebným postupem tak daleko, že jsem ho 20. 10. 1973 úspěšně aplikoval u prvního pacienta, který byl z nemocniční péče odeslán jako nevyléčitelně nemocný. Navzdory tomuto stavu jsem jeho zdraví zlepšil natolik, že mohl žít ještě 13 let životem přiměřeným věku. Po tomto úspěchu jsem aplikoval tento léčebný postup u dalších pacientů.

V roce 1975 jsem byl tak naivní (je možno to připsat naivitě mládí), že jsem se dopisem svěřil řediteli Onkologického ústavu v Bratislavě o svých úspěších i problémech při aplikaci alternativního léčebného postupu. Zároveň jsem ho prosil o pomoc a spolupráci, neboť šlo o problematiku, která by se úspěšněji řešila v kolektivu odborníků. Ale místo pomoci jsem se dostal do „zorného pole odstřelu“ některých odborníků z uvedeného ústavu.

Až později jsem zjistil, že jsem tyto lidi nechtíc urazil tím, že jsem se ujal pacientů, kterých se oni už medicínsky vzdali. Byl jsem na tom o to hůř, že se to událo v době, kdy kulminovala aplikace RAT (radioterapie) a CHET (chemoterapie). Říct, že existuje něco jiného, dokonce účinného, přitom neškodného organizmu, objevené praktickým lékařem, se rovnalo přímému ohrožení. Proto nomenklaturní kádry OÚNZ v Trenčíně převzaly na sebe úkol všemožně mi zabránit pokračovat v této činnosti a tím se roztočil kolotoč mé profesní likvidace. Musím přiznat, že jsem dostal možnost zařadit se „do davu“, nebo přijít o hlavu jako stovky jiných odvážlivců.

Protože jsem se nepoučil a už od roku 1978 jsem měl úspěšně přeléčených 9 pacientů, byl jsem předvolán před komisi, složenou z primářů OÚNZ a ředitele NsP Trenčín. Mou práci, kterou jsem jim předložil v teoretické i praktické části, odsoudili jako šarlatánství, které nemá nic společného s moderní vědou, a která je navíc spojena s jakýmsi „mesiášským syndromem“. Přitom jsem jim osobně demonstroval pacienty (předtím odeslaných do domácího ošetření s prognózou života pouze na několik týdnů), nyní dobře živených a bez zdravotních problémů žijících i několik let.

Navzdory této skutečnosti mi byla příkazem ředitele NsP v Trenčíně č. 5 ze dne 4. 5. 1978 má činnost direktivně zakázána s tím, že mám okamžitě přerušit léčbu posledního pacienta, který nebyl doléčený, a mám se věnovat pouze problematice povinností obvodního lékaře. Ústně jsem upozornil komisi, vedenou ředitelem NsP, i písemně ředitele OÚNZ, že přerušení léčby ohrozí bezprostředně život pacienta, anebo přinejmenším se zkomplikuje jeho už téměř upravený zdravotní stav. Nepomohly ani protesty zoufalého a postojem komise šokovaného pacienta, který do dvou měsíců zemřel v navrácených bolestech bez adekvátní pomoci. Když jsem chtěl pokračovat ve své práci a dokončit ji natolik, aby bylo možné můj postup aplikovat i ve finálním stádiu onkologického onemocnění, byl jsem donucen odejít pracovat do sousedního okresu. Můj návrh na začlenění do plánu výzkumu se záhadně „ztratil“ z dokumentací návrhů plánu výzkumu 5PRP. Tato náhoda mě přesvědčila, že určití lidé se rozhodli zabránit výzkumu a verifikaci tohoto léčebného postupu.

Dva roky jsem cestoval 100 km denně do práce a šestkrát jsem přesedal na autobusové spoje. Byl jsem vyčerpaný a až po velkých těžkostech a po intervenci MZ jsem byl přijatý zpět do práce v OÚNZ Trenčín. Ředitel OÚNZ mě přijal na dobu určitou a po třetím prodloužení tříměsíční pracovní smlouvy mě šestkrát bez udání důvodů propustil ze zaměstnání a na nátlak nadřízených orgánů MZ mě šestkrát přijal do zaměstnání, ale vždy tak, abych ztratil rodinné přídavky na šest dětí v měsíci, ve kterém jsem byl opět přijat do zaměstnání.

Poslední přerušení pracovního poměru (tedy už sedmé) mi připadalo jako triumf zloby v srdci tohoto člověka. Psal se první máj 1983. Šest měsíců jsem bezúspěšně hledal pracovní místo v okolních OÚNZ. Bylo mi sice v každém OÚNZ přislíbené, ale po telefonátu s ředitelem OÚNZ Trenčín mi „s politováním“ oznámili, že místo obsadili jiným lékařem. Čím víc jsem se zadlužoval, abych mohl uživit rodinu, tím víc mé stížnosti u nadřízených orgánů ztrácely diplomatický tón, a taková byla i má poslední stížnost jako nestraníka, adresovaná prvnímu tajemníku ÚV KSSS Lenártovi. V ní jsem ho žádal, pokud jsem vinen, ať mne dá zatknout, pokud ne, je jeho povinností se mě zastat před stranickými a státními funkcionáři, kteří mne už dlouhé měsíce šikanují. Zřejmě na jeho podnět byla 20. 8. 1983 svolána komise Ministerstva zdravotnictví SSR, jejímž předsedou byl ředitel Onkologického ústavu v Bratislavě. Tato komise měla posoudit mou činnost a mou práci z oblasti onkologie. K uvedenému datu jsem od roku 1973 přeléčil 21 pacientů, z nichž pro komplikace rakoviny zemřeli jen dva pacienti.

Předem jsem doložil kompletní dokumentaci o léčbě těchto pacientů, ovšem při jednání komise (12 soudruhů) už z úvodní řeči předsedy jsem pochopil, že mou práci ani zběžně nepročetl. Ke konci svého proslovu se přestal ovládat a rázně skončil s návrhem, aby mi byla zakázána jakákoliv činnost v léčbě i výzkumu onkologických pacientů. V případě, že vybraná komise OÚNZ v Trenčíně, která bude sledovat mou preskripci zjistí, že jsem porušil zákaz, podá návrh na odebrání mého lékařského diplomu. Hlavní podmínka zněla: „Okamžitě přerušit léčbu pacientů a ostatní ponechat v dispenzáři spádového POKO“.

Ještě ten den jsem odevzdal konzulovi Rakouské republiky kopii teoretické i praktické části své práce. Vysvětlil jsem mu své těžkosti a poprosil ho, aby dal posoudit mou práci Ministerstvu zdravotnictví Rakouska. Odstupem času jsem byl pozván na Konzulát Rakouské republiky v Bratislavě, kde mi pan konzul odevzdal kladný výsledek verifikace mé práce ministerstvem zdravotnictví své vlasti. Osobně mi blahopřál k úspěchu a byla to po deseti letech první gratulace, bohužel vyslovená ne příslušníkem vlastního národa. Posudek Rakouského MZ jsem odeslal kompetentním orgánům. Odpověď jsem nedostal.

Dne 6. 10. 1983 mne ředitel OÚNZ v Trenčíně konečně přijal do zaměstnání (s nejnižší možnou mzdou) a až do roku 1990 jsem byl neustále kontrolován orgány StB, provokovaný provokatéry StB v bytě i v ambulanci, předvolaný před soud (od obžaloby mne osvobodil Nejvyšší soud).

Po „pádu“ komunistů jsem se v roce 1992 rozhodl přeléčit větší soubor pacientů s onkologickým onemocněním. Od května 1992 až doposud (kniha byla vydána v roce 2003 – pozn. red.) jsem ve volném čase o sobotách a nedělích přeléčil cca 550 pacientů, jejichž výsledky jsem podrobně zpracoval a ve formě přihlášky nové metody léčení jsem podle zákona 120/75 Zb. podal svou práci dne 3. 6.  1997 na Ministerstvo zdravotnictví SR na oficiální verifikaci.

Mohu Vás ubezpečit, mladé kolegyně i kolegové, že všichni ti, kteří se podíleli na útlaku mé osoby i mé rodiny, žijí jako vážení občané a tváří se, jako by se narodili včera. Různé amnestie a události, které následovaly, jim zabezpečily beztrestnost.

Princip léčby

Zhoubný nádor je tkáňový systém, ve kterém probíhají extrémně vysoké metabolické procesy, a proto má několikanásobně vyšší nároky na zásobování kyslíkem a živinami, než okolní orgány. Aby mohly být tyto enormní potřeby uspokojeny, musí se nádor pasovat na úroveň nejdůležitějšího orgánu v organizmu a tak získat dominantní postavení v koloběhu zásobování na úkor ostatních orgánů. Proto zhoubný nádor produkuje látky, prostřednictvím kterých naváže spojení se štítnou žlázou (štítná žláza = regulátor metabolizmu v organizmu), čímž si přednostně zabezpečí živiny a kyslík pro svůj nekontrolovatelný růst. Aby získal i potřebné množství, stimuluje současně štítnou žlázu ke zvýšené činnosti.

Abych podstatně omezil metabolizmus zhoubného nádoru, ztlumil jsem činnost štítné žlázy tyreostatikem (lék blokující činnost štítné žlázy). Tímto omezením přísunu živin a kyslíku do nádoru, potřebných pro jeho nekontrolovatelný růst, jsem způsobil postupnou resorbci nádorového ložiska kdekoliv v organizmu.

Správnost tohoto principu dokazuje skutečnost, že blokovat štítnou žlázu můžeme pouze tehdy, pokud je její činnost několikanásobně zvýšená vlivem onkogenního onemocnění. Pokud bychom blokovali činnost štítné žlázy pacientovi bez zhoubné nemoci, štítná žláza by reagovala jako štítná žláza nezatížená onkogenním onemocněním (tj. v krátké době by reagovala zvětšením svého objemu a počínajícím myxedémem). To platí i už u vyléčeného nádoru, protože pokud je v organizmu přítomen zhoubný nádor, můžeme aplikovat pacientovi tyreostatikum i několik let beze změn či poškození štítné žlázy. Tato reaguje mírným zvětšením až tehdy, pokud se nádor důsledkem aplikace BMN změní na nezhoubný anebo se úplně resorbuje. Po skončení blokády tyreostatikem se štítná žláza upraví na normu, což dokazují její vyšetření po ukončení léčby.

Aby zhoubný nádor mohl lépe získat dominantní postavení v organizmu, působí ještě před propuknutím, jakož i během onkologického onemocnění, určitými mechanizmy na životně důležité orgány, kostní dřeň a imunitní systém. Narušení funkcí orgánů (např. útlum krvetvorby) a oslabení obranyschopnosti jsou podmínkou jeho destrukční činnosti. Proto součástí mého léčebného postupu je i maximální zvýšení obranyschopnosti organizmu a odstraňování všech průvodních jevů vzniknuvších vlivem onkogenního onemocnění.

MUDr. Kamil Jurkovič

Zdroj: časopis MEDIUM č. 11/2007