Charles Fort - zakladatel záhadologie

Pokud bychom dokázali překročit náš pozemský racionalizmus a akceptovali i odlišné oblasti existence, naše poznání světa by bylo komplexnější a vše kolem by bylo méně záhadné.

Charles Fort, badatel excentrik, nashromáždil mimořádnou kolekci asi 40 tisíc popisů nevysvětlitelných a tajemných jevů a událostí. Přitom byl přesvědčen, že žádné teorii bychom neměli zcela věřit, neboť to, co včera bylo ještě nemožné, dnes už může být běžným faktem. Tak například ještě v 19. století předpovědi skotského poustevníka o létajících strojích nebo o skleněných oknech, v nichž budeme moci vidět celý svět, byly považovány za pominutí smyslů a ti, kdo těmto povídačkam věřili, byli zavíráni do blázince. A na zprávy od rolníků, že z nebe padají nějaké podivné kameny, francouzská Akademie věd měla odpověď: "Jelikož v nebi žádné kameny nejsou, proto nemohou z nebe žádné kameny padat."

Fort se po celý svůj život snažil prokázat, že mezi tím, co se považuje za pravdivé a reálné, a tím, co se považuje za hloupé a iracionální, existuje obrovský oceán nepoznaného. Tudíž realita, které zatím nerozumíme.

Charles Fort se narodil 9. srpna 1874 v Albany ve státě New York. Jeho dětství nebylo příliš šťastné, byl nesmělý a svým otcem často nepřiměřeně trestán. Rychle ztratil veškerou úctu před autoritami a před světem se zcela uzavřel. V jeho životě se stala dominantní touha po vědeckých disciplínách; byl hloubaný, zvídavý a přitom vytrvalý.

Jeho první profesí bylo fotografování, ovšem hlavní činností bylo soukromé studium veškerých vědeckých oborů, čemuž se důsledně věnoval po dobu osmi let. Dělal si množství poznámek z oblasti známých fenoménů astronomie, sociologie, psychologie, z poznatků navigace, sopečné činnosti, podvodních jevů, nebo třeba teologie či sexuality. Jeho touhou bylo nalézt mezi těmito obory jisté shody, které by ukazovaly na celkový vesmírný řád, na jednotu všehomíra. Jakmile měl zkompletovaných 25 tisíc poznámek, pochopil, že v nich není to, co hledá. Zničil je všechny, ale znovu začal sledovat a procházet noviny a časopisy. Jeho archív opět začínal narůstat.

Fort naštěstí nikdy nemusel vydělávat peníze na živobytí. Jisté dědictví mu vynášelo skromný příjem. Jeho nadšení pro odhalování záhad bylo natolik silné, že se spokojil i s velmi skromným až bídným živobytím. Po dobu 26 let pracoval až 12 hodin denně, pátral v knihovnách, prohlížel stovky a tisíce časopisů, především vědeckých, kde hledal neobvyklá fakta a události, které tehdejší věda ignorovala nebo vysvětlovala příliš naivně. To, co objevoval v amerických, anglických a francouzských vědeckých časopisech, ho přivádělo k údivu a - jak sám napsal - nutilo ho k novému, jinému způsobu myšlení.

Červený déšť

V roce 1849, 14. května v Irsku na rozloze 600 kilometrů čtverečních, intenzívně padal neobvyklý déšť. Byl červený s nepříjemným západech. Zůstalo po něm olejovité páchnoucí bláto, kterým bylo pokryté všechno - domy, zahrady, pole i louky. Nebylo možné ho ničím odstranit a pod jeho nánosem bylo zničeno veškeré rostlinstvo. Obyvatelé to považovali za boží trest.

Také v následujících letech se v Irsku ještě několikrát objevily černé deště, trvající několik dní, které také způsobily nesmírné škody. Vědci vše vysvětlili tím, že to způsobily mraky nasycené sazemi, které připluly z průmyslových oblastí Anglie. Jenže Carles Fort zjistil, že černé deště padaly také ve Švýcarsku, v Kanadě, dokonce i na Mysu Dobré naděje. V souvislostí s černým deštěm se v Anglii vyskytovala také zemětřesení. Počátkem dvacátého století se opět na různých místech zeměkoule objevily deště červené. Jakmile dopadly na Kanárské ostrovy, či na pobřeží Středozemního moře, vše se vysvětlovalo červeným prachem ze Sahary. Ovšem Fort našel informace, že ve stejné době, v rozmezí několika týdnů, červeně pršelo také v Belgii, Holandsku, Rakousku, Rusku a dokonce také v Austrálii.

Oficiální věda ani po chemickém rozboru nic nezjistila, konstatovalo se pouze, že jde o zvláštní organickou substanci. Fort tenkrát uvedl, že podle něho se dostáváme do kontaktu se zbytky nějakého rozpadlého meziplanetárního světa. Byl přesvědčený, že náš svět není osamocenou oázou v kosmu. Připouštěl, že existuje kolem nás množství "sousedů", pouze nejsme schopni tyto bytosti poznávat ani s nimi hovořit. Naopak oni mohou vědět o našem světě, ale nemusí mít zájem se s námi "kamarádit", neboť rozdíl mezi námi může tak obrovský jako je rozdíl mezi člověkem a mravencem.

Tehdejší věda se nezabývala tím, co nebylo možné racionálně objasnit. Tyto skutečnosti dostaly název "fenomény" a nikdo o nich dále nepřemýšlel. Ovšem fenoménů, které objevil Charles Fort, bylo obrovské množství. Například v roce 1804 v okolí Toulous (Francie) z velkého černého mraku spadlo velké množství malých žab. Všechny vyhlíženy naprosto stejně. K podobnému případu došlo i v Londýně a také v Kansas City (USA). Naproti tomu v Indii zase "padaly z nebe" rybky. Oficiálně se hovořilo, že tomu tak je pod vlivem větrných smrští, které z jistého místa tyto živočichy vytáhnou a přenesou jinam. Proč a jak si však tento "vítr" vybral pouze žáby, nebo v jiném místě pouze rybky, a to vždy všechny úplně stejné!

Fort měl snahu pečlivě zapisovat a popisovat všechno to, čemu nerozumíme a obzvláště pak to, co se jevilo jako nejvíce absurdní. Velice detailně rozebíral a zaznamenával veškeré mimořádné jevy 19. století. Vysledoval také, že tyto jevy se téměř s pravidelností každých třiceti let zesilovaly a počtem zvyšovaly. Nejvíce záhadných skutečností tak bylo zaznamenáno v letech 1819, 1849 a 1883. Fort všechny tyto nevysvětlitelné jevy považoval za vedlejší efekty činnosti našich neznámých sousedů. Soudil, že kdybychom byli schopni překonat náš pozemský racionalismus a dokázali akceptovat i jiné možnosti poznání, naše znalosti o světě by byly rozsáhlejší a všechno to, co se kolem nás děje by bylo méně tajemné.

Díky setkání Charlese Forta s Teodorem Dreiserem, máme dnes všechny sebrané a zaznamenané Fortovy záhady stále k dispozici. Spisovatel a redaktor Dreiser se dověděl o podivném člověku, který hledá všechno to, co nelze běžným rozumem vysvětlit, seznámili se a spisovatel přesvědčil Forta k napsání knihy o jeho objevech a myšlenkách. Pomohl mu s textem knihy a také našel vydavatele. První kniha vyšla v roce 1919 v Americe, kde vyvolala velikou vřavu. Mnozí z ní byli nadšení, jiní nazvali autora vrahem vědy.

Později vycházely další Fortovy knihy, což však nikterak nezměnilo velice skromný a osamocený způsob života jejich autora. Charles Fort zemřel 3. května 1932. Jeho příznivci ustavili společnost s Fortovým jménem, která si vzala za úkol pokračovat v započatém díle a podporovat ty, kteří budou kráčet ve Fortových šlépějích. Jejich heslem byla Fortova ústřední myšlenka:

Nikdy bychom neměli ničemu zcela věřit, ale pouze přechodně akceptovat. To jest akceptovat do doby, než bude záležitost jednoznačně objasněna.

Charles Fort, díky svému ironickému přístupu k poznatkům a výsledkům vědy, je touto vědou zcela ignorován. Jeho jméno nenajdeme v žádné oficiální americké encyklopedii. Přesto společnosti s jeho jménem figurují v mnoha zemích po celém světě.

Připravila Táňa Adámková

Zdroj: časopis MEDIUM č. 6/2006