Jan Pavel II. byl opravdovým Svatým Otcem

Sledujeme-li životy nejvyšších představitelů církve římskokatolické, patrně až u Jana Pavla II. byl - poprvé v historii této církve – sledován a zaznamenáván téměř každý životní krok tohoto neohroženého bojovníka za mír a lidská práva.

Za tuto dokumentaristiku života Svatého Otce vděčíme především jeho osobnímu fotografovi Arturo Mari. Tomuto Italovi už v dětství učaroval přístroj, jímž bylo možné „zastavit čas“. Jako mladík se toulal po rodném městě Římě a zachycoval vše, co ho nějakým způsobem fascinovalo. Jeho otec pracoval při opravách baziliky sv. Petra, kde Arturo udělal několik snímků. Ty mu pomohly k práci fotoreportéra ve významném vatikánském deníku. Přestože ve své práci zachycoval život a práci papeže Pia XII, později Jana XXIII (1958 – 1963), Pavla VI. (1963 – 1978) a také Jana Pavla I (1978), skutečný přelom v životě fotografa nastal až s příchodem Jana Pavla II. (1975 – 2005).

Změnilo se nejen tempo práce Mariho, ale i jeho světonázor. Vždy musel být papeži nablízku a doslovně kráčel vedle něho při jeho častých cestách po všech světových kontinentech. Až tenkrát italský fotograf poznal a pochopil, co znamená skutečná odvaha, odhodlanost a zanícenost pro věc spravedlivou.

Šokovaný prezident

Při návštěvě Sudánu Svatý Otec měl možnost spatřit tisíce lidí umírajících hladem a tehdy přes veškeré diplomatické regule zaútočil na tamního prezidenta. Důrazným hlasem Jan Pavel II. se prezidenta ptal, zda ví, kolik lidí v jeho zemi umírá hladem, zda-li si uvědomuje, že se tak děje pod jeho vedením, zda si vůbec uvědomuje, co se tady děje? Šokovaný prezident navrhl, aby se nyní o tom pomlčelo a přešlo se k jinému tématu. Ale papež se nedal a znovu zaútočil, zda se má mlčet o všech těch obětech? A poté začal velice dlouze - více než hodinu - hovořit na téma hladovějícího a porobeného prostého lidu. Nebylo žádné síly, která by ho mohla umlčet, přestože takové vystoupení zdaleka nezapadalo do programu návštěvy této cizí země.

Jindy zase Jan Pavel II. zaútočil na Fidela Castra nebo na Augusta Pinocheta. Jeho kritice při osobním setkání neunikl ani prezident USA, Georg Bush. Papež ho odsoudil za to, že při své obrovské ekonomické a politické moci nedělá nic, co by pomohlo zemím, které trpí bídou a terorem.

Svatý Otec se tenkrát nezalekl ani obávané sicilské mafie, když na jejich území vystoupil velice ostře vůči tamním gangsterům. Toto vystoupení se v úplnosti neodvážily otisknout žádné italské noviny.

Žádné obavy z nákazy

Arturo Mari byl mnohokrát svědkem, kdy při veřejných vystoupením Jan Pavel II. objímal a líbal děti nemocné na AIDS nebo chodil mezi malomocnými pacienty. Arturo dlouho nemohl pochopit, k čemu má sloužit podstupování takového rizika. Až později porozuměl, že jen opravdová láska poskytuje člověku opravdovou odvahu. Přesvědčil se také, že upřímná oddanost Bohu s sebou nese pocit mimořádného klidu a jistoty v každé situaci.

Příkladem byla situace, kdy helikoptérou letěli do Madridu a při letu začal hořet motor. Svatý Otec se jen pousmál, ukázal prstem nahoru a už se zase věnoval své práci. Podobných situací bylo mnohem více, ovšem většinou zůstaly v utajení. Papežské letadlo se několikrát jen o vlásek přiblížilo katastrofě. Například jednou při cestě do Johannesburgu letadlo přistálo doslovně s poslední kapkou paliva. Ani tenkrát fotograf nespatřil na tváři Jana Pavla II. jakýkoliv náznak strachu. Papež věřil v mnohem větší a vyšší síly než je aerodynamika.

„Příliš mnoho záhad se událo za těch 26 let pontifikátu, aniž by je bylo možné považovat za náhody.“ uvádí Arturo Mari. Příkladem byl i vražedný útok, kdy kulka minula aortu papeže jen o 3 milimetry. Ali Agca mohl uskutečnit pouze tři výstřely, protože pak se mu náboj v revolveru zasekl a už se nemohl posunou dál do nábojnice. Další zvláštností při tomto vážném zranění byla též skutečnost, že tentýž náboj, který postřelil papeže, trefil také ženu, která byla narozena téhož dne jako Jan Pavel II. a také pocházela z polských Wadowic.

Zázračná uzdravení

V jedné vzpomínce fotograf uvádí, jak Svatý Otec na jisté audienci přijal Angličanku nemocnou rakovinou. Tato žena měla před sebou – dle posudku lékařů - pouze několik hodin života. Papež ji požehnal a pak se dlouho společně modlili. Pak nemocnou odvezli na letiště v domnění, že tento let už nepřežije. Angličanka nejen, že přežila, ale už druhého dne vstala z postele a vypravila se na dlouhou procházku, přestože se v předchozích měsících pohybovala už jen na invalidním vozíku. Později tato žena v Londýně založila centrum boje s rakovinou.

Ke konci svého života byl už papež velice nemocný a slabý. Přesto nic ze svého života neukrýval a chtěl celému světu ukázat, že i utrpení je přirozenou součástí života stejně tak, jako radost, práce a zábava.

I těsně před smrtí, při posledním setkání Artura Mari s papežem se Jan Pavel II. usmíval a svému fotografovi řekl: „Děkuji“ a jeho tvář naznačovala, že odchází na setkání, na které se již dlouho připravoval. Fotograf až v tuto chvíli skutečně pochopil, že nic netrvá věčně a proto je tak důležité kráčet životem s láskou v srdci. Uvědomil si, že i přes veškeré odborné schopnosti a technické znalosti obrovskou sílu citů nelze předávat dál jen na kousku fotografického papíru. Tu je třeba dávat přímo od srdce k srdci.

Ze zahraničního zdroje Táňa Adámková

Zdroj: časopis MEDIUM č. 4/2006