Cesty Milarepy do „Světa příčin“

Opět jsem putoval po uzoučkých a klikatých horských stezkách. Den byl chladný a já začal pracovat teprve až k večeru. V malé útulné jeskyňce jsem opět vstoupil do „Světa příčin“. Čekalo mě opravu hodně práce, celá řada přátel z minulých zrození si naplánovala, že je duchovně probudím a provedu je posledním lidským zrozením. Toho večera jsem vstupoval do dějů, které se teprve stanou, a domlouval si nejenom práci na příští dny, týdny, ale i na celá léta. Ve „Světě příčin“ nemá člověk chtíč (ego), a proto se cítí šťastný jako nikdy předtím. Lidé tady sice nemají svá těla, ale jejich duše vypadají přesně tak, jak si přejí.

„Svět příčin“ se nedá popsat slovy, ten se dá pouze zažít.

V tomto prostoru lásky se nenachází jenom duše lidí, ale duše všech bytostí. Jsou tady kameny, rostliny i zvířata. Lidská duše nemá pohlaví. V tomto úžasném světě je otevřeno chápání a každá bytost cítí, kde se právě nachází a co je zapotřebí v příštím fyzickém zrození pochopit „na vlastní kůži“.

Tento svět je mnohem skutečnější než naše fyzická realita, ve které proudí síla času.

Čas bezpečně odnáší každý lidský okamžik, a tak se fyzický svět pohybuje v „bezpečí“ nejistoty. Tato nejistota ale přináší vývoj, a tak se všechny bytosti ve fyzickém světě rozhodují, co a jak dále ve svém životě pochopit. Všichni jsou totiž ponořeni do řeky času, která dělá z fyzického světa velice nejistou záležitost. Vše se každým okamžikem naprosto mění. Tento svět ale umožňuje bolest a ta přivádí každou bytost k volbě.

Jo, svobodná volba! Ta hýbe nejenom celým světem, ale dokonce i celým vesmírem! „Svět příčin“ umožňuje, aby si každý bytost naplánovala svůj osud tak, aby co nejrychleji nastala situace, kdy se rozhodne pro svobodnou volbu vývoje. I když to někdy tak nevypadá a člověk prožívá bolesti i utrpení, tak i toto všechno vede ke svobodnému rozhodnutí jít cestou k vývoji, jít cestou k dobru. V lásce, která zaplavuje „Svět příčin“, se bytosti svobodně rozhodují pro svůj další osud a neexistuje tady žádný čas.

Moje návštěvy se tedy odehrávaly v minulosti, a to ještě před mým zrozením, současně jsem ale navštěvoval i budoucnost, kdy už jsem byl dávno mrtvý a dokonce jsem plánoval i svá příští zrození! A to všechno v jeden moment, který neměl s časem nic společného... Dovedete si to představit?! No, a nebyl jsem tady samozřejmě sám, obklopovalo mě tady mnoho přátel, zvířat, rostlin i kamenů. Děje, které měly přijít, jsme prožívali jakoby „naprázdno“.

Vše, co se za několik dnů či let odehraje ve fyzickém světě, tady sice proběhlo, ale to nejhlavnější se tady neudálo!

Nikdo z nás nevytvářel myšlenky tvořící chladnou sílu nebo sílu dobra. Jako bychom jenom předvídali, co si kdo pomyslí, protože každý z nás znal dokonale svou bytost. Toky lásky nám předávaly sílu dobra a my všichni jsme tahali za jeden provaz tak, aby každý pochopil přesně to, co potřebuje ve svém vývoji, aby svou mysl otevřel až k Osvícení.

Je tam i legrace! A já často trval na tom, aby jí bylo ještě více! Nevěřili byste, kolik úsilí stojí uskutečnit jeden malý fórek! Když jsem položil svobodné přání, že by bylo lepší ukázat chtíč dotyčnému člověku přes legraci, tak bylo nutné změnit hodně plánů v osudu a tato změna se dotkla statisíce účastníků. Malý vtípek někdy dokonce zasáhl do lidského osudu natolik, že způsobil řetězovou reakci a vladař v dalekém království se rozhodl zrodit ne jako muž, ale jako žena-vladařka.

Každý si tady může položit požadavek, jaký chce! Všechny jsou vyplněny, protože lidský chtíč je tady pochopen.

„Svět příčin“ se ale nedá pochopit, když člověk žije ve fyzickém světě a má svůj vlastní chtíč.

Chtíč jako takový si totiž každý pečlivě připraví ve „Světě příčin“. Každá bytost zná sebe nejlépe, a proto i ví, kde má nejvíce slabin a kde pokulhává chápání. Chtíč poukazuje na tyto chyby a nepochopení, a to takovým způsobem, že se člověk žijící v čase buď naštve, závidí nebo povýší a jeho mysl začne vytvářet chladnou sílu, která ubližuje celému fyzickému světu a nejvíce jemu samotnému „Svět příčin“ ale není tou chladnou silou zasažen, protože síla dobra a lásky vytváří svět tak jemný, tak hedvábný a průhledný, že hrubá tkáň chladné síly prostupuje „Světem příčin“ aniž by se to jenom dotkla.

„Svět příčin“ a „Fyzický svět“ se tedy pohybují souběžně v tomtéž vesmíru, ale nemohou na sebe sáhnout a vidět se!

Ale ta spolupráce, ta se nedá oddělit! Je to podobné jako samotná lidská bytost: člověk má sice fyzické tělo, ale mysl je nehmotná. Obě části člověka však neoddělitelně patří k sobě a neustále spolupracují...

Moje návštěvy a domlouvání se ve „Světě příčin“ byly podmíněny tím, že při návratu do fyzické reality vše zapomenu! To proto, že i ve mně dřímalo zrnko chtíče a kdybych věděl, co se druhého dne stane, tak by toto zrnko mohlo způsobit lavinu, která by zbořila celý osud, tak pečlivě naplánovaný v součinnosti s tisíci bytostmi.

No jo, toho chtíče jsem už neměl moc. Bylo to opravdu jenom malé zrnko – a jak jsem o něj pečoval! Kdybych pochopil toto poslední zrníčko, tak bych opět nastartoval své Poznání a stal bych se Osvíceným! To jsem nemohl dopustit! Co mí kamarádi?! Jak bych se pak s nimi domlouval? Lidé ve fyzickém světě chápou své myšlenky jenom tehdy, když mají chtíč! Kdybych ho neměl, tak se s nikým nedomluvím! Všichni by na mě koukali jako na svatého anděla a má slova by jim byla stejně vzdálena k pochopení, jako kdybych mluvil na svého milovaného oslíka u Marpy.

Takže zrnko chtíče jsem opečovával jako cenný drahokam, o který jsem nechtěl přijít.

Když jsem se vracel z návštěvy „Světa příčin“, tak právě toto zrnko chtíče způsobilo, že jsem zapomněl vše, na čem jsme se tam všichni domluvili.

No, abych řekl upřímně: zapomněl jsem jenom na všechno to, co bych mohl zneužít svým chtíčem a co by mohlo ohrozit naplánovaný osud. Mnoho obrazů zůstalo v mé mysli a uložilo se do podvědomí. To se staralo o Milarepovy spontánní reakce, které už vylekaly tolik lidí kolem mne.

A tak se událo mnoho neuvěřitelných příběhů, o kterých pak kolovaly po Tibetu drby. Plánovali jsme je však všichni společně ve „Světě příčin“. Milarepa nebyl tedy žádným šéfem ani strůjcem osudů, ale rovnocenně se účastnil se všemi bytostmi na přípravě dějů, do kterých se pak všichni zapojili.

Marcel Vanek v knize

MILAREPA – TIBETSKÝ ROŠŤÁK

Je to příběh, který zažil na vlastní kůži člověk a lidé ho po staletí znají jako Milarepu. (Podle historických pramenů žil tibetský jogín Milarepa, v letech 1040 – 1123). Je to příběh hledání... slz a štěstí, lásky a zklamání, emocí a pochopení, čili všeho, co přináší i náš každodenní život. Milarepův osud je nabitý nečekaným dějem, legrací a vzápětí i poučením, které platí stejně tak dnes jako před staletími...

Knihu v rozsahu 630 s., pevné vazbě a s barevnými obrázky, v ceně 395 Kč, vydalo nakladatelství Milahelp, P. O. Box 22, 342 01 Sušice, e-mail: info@milahelp.cz , www.milahelp.cz.

Zdroj: časopis MEDIUM č. 4/2006