Tibet z pohledu naldžorpy A. David-Neelové

Francouska Alexandra David-Neelová (1867 - 1969) si získala dalajlamovou přízeň, díky níž pak procestovala Tibet křížem krážem, i když často v přestrojení. Umožnila ji to znalost tibetského jazyka a přítomnost jejího adoptivního syna - mladého lamy Jongdäna. Navštěvovala kláštery, učené lamy, svaté muže žijící v poustevnách, byla i hostem tamní šlechty, čímž se velice blízce seznámila nejen s tibetským buddhismem, ale i se starší tibetskou vírou bön, vírou v démony dobré i zlé, které je člověk schopen ovládat.

K některým magickým praktikám, zejména na tibetském venkově si David-Neelová podržela skeptický odstup, o jiných neměla sebemenší pochyby - sama si je vyzkoušela na vlastní kůži. Stala se naldžorpou, jak se říká mystikům s nadpřirozenou mocí. V dějinách Tibetu je zcela mimořádné, aby se nositelem takových poct stal v Tibetu Evropan a ještě k tomu žena.

V pokročilejším věku Alexandra David-Neelová o svém putování Tibetem napsala knihy. U nás už v roce 1934 vyšla její kniha Mystikové a mágové Tibetu, jehož jediný výtisk uchovává Národní knihovna v Praze. Až koncem devadesátých let nakladatelství Elfa, Bínova 534/12, 182 00 Praha 8, tel.: 286 584 607, e-mail: elfa.nakladatelstvi@centrum.cz uskutečnilo další vydání této pozoruhodné knihy. Nabízíme vám z ní dvě ukázky z mimořádných schopností tohoto úžasného horského národa.

Jak se stát neviditelným

Umění stát se kdykoliv neviditelným, jak o tom čteme u kouzelníků v pohádkách všech národů, přičítají tibetští okultisté zastavení myšlenkové činnosti. Legendy uvádějí i hmotné prostředky napomáhající k neviditelnosti. Mezi nimi je pověstný dip šing, bájné dřevo, které jeden druh havranů ukrývá v hnízdě. Sebemenší kousek tohoto dřeva činí neviditelným člověka, který ho nosí, či zvíře nebo předmět, u něhož leží. Ale velcí naldžorpové k tomu, aby se stali neviditelnými, žádný magický nástroj nepotřebují.

Zasvěcenci do psychického tréninku se na tento jev dívají jinak než laikové. Podle nich, jak se zdá, vůbec nejde o nějaké kejkle, i když si to tak lid představuje.

Je nutné dospět tak daleko, aby člověk nevzbuzoval žádný pocit u živých bytostí, k nimž se přiblíží. Jde nepozorován, nebo při nižším stupni dokonalosti jen velmi málo pozorován těmi, kolem kterých prochází, nevyvolává u nich reflexi a nezanechává v jejich paměti žádný vjem.

Avšak i když je člověk naprosto bez hnutí a mlčenlivý, práce ducha rodí energii, která se šíří kolem svého tvůrce, a tuto energii různě pociťují ti, kteří s ní přijdou do styku. Podaří-li se potlačit každé hnutí ducha, nevzbuzuje člověk kolem sebe žádné pocity a vůbec není viděn. Tato teorie se mi zdála příliš odvážná a namítla jsem, že hmotné tělo musí být vždycky vidět. Dostala jsem odpověď.:

"V každém okamžiku vidíme velký počet předmětů, a ačkoliv všechny jsou před našima očima, všímáme si jen některých z nich. Ostatní nevyvolávají žádný dojem. Po zrakovém vjemu nenastává uvědomění si. Nezapamatujeme si, že k tomu vjemu došlo. Takové předměty zůstaly pro nás neviditelné.

Stvoření fantóma

V Tibetu se vypravuje spousta historek o materializaci a mnozí tvrdí, že byli i něčeho takového svědky. Částečně to jsou přehnané zprávy a také je nutné počítat s davovou sugescí a s autosugescí. Nicméně, přes všechnu zdrženlivost bych nemohla existenci těchto jevů úplně popřít. Materializace (tulpa je "magické stvoření, iluzorní fantóm"), jak je Tibeťané líčí a jak jsem sama viděla, se nijak nepodobají materializacím, které bývají, jak bych řekla, pozorovány ve spiritistických seancích. V Tibetu nebývají svědkové zjevů zvlášť svoláváni, aby se snažili o jejich vyvolání. Zjevení u Tibeťanů mohou být vytvořená úmyslně buď okamžitě, je-li původce zjevu nadán dostatečnou psychickou silou, anebo velmi pomalým způsobem. V jiných případech je zjev vyvolán bezděčně a původce si vůbec neuvědomuje zjevení, které vidí jiní. Někdy může mít i jeho podobu jako dvojník. Jeden příklad, kdy jsem sama spatřila zjev fantóma.

Jednou odpoledne ke mně přišel jeden tibetský umělec, který rád maloval hrozná božstva a ustavičně je uctíval. Za ním jsem spatřila poněkud mlhavou postavu, podobnou jedné z fantastických osobností, jaké často figurovaly na jeho plátnech.

Z překvapení jsem sebou prudce trhla a malíř přistoupil ke mně, aby se zeptal na příčinu. Všimla jsem si, že fantóm nešel s ním. Rychle jsem svého návštěvníka odstrčila a udělala rukama nataženýma dopředu několik kroků ke zjevení. Měla jsem pocit, že se dotýkám čehosi málo pevného, co pod tlakem povolovalo. Fantóm zmizel.

Umělec se mi na mé otázky přiznal, že se už několik týdnů zabývá vyvoláváním osobnosti, kterou jsem zahlédla, a že toho dne dlouho pracoval na obraze, který ji představoval. Zkrátka, všechny jeho myšlenky byly soustředěny na boha, kterého chtěl přinutit, aby mu sloužil. Tibeťan sám toho fantóma neviděl.

Stvoření fantómu má dvojí účel: ušlechtilý - naučit žáka, že neexistují bohové kromě těch, které stvořil svou myšlenkou, a poněkud zištný - opatřit si ochranu.

Jak chrání fantóm svého tvůrce? Tím, že se ukazuje místo něho. To je běžný způsob. Každý den ráno se lama oblékne do osobnosti svého boha ochránce a zde se předpokládá, že zlé bytosti pak nevidí lamu jako člověka, ale jako boha strašlivého vzhledu, což je zahání. Nevím, jestli se jim daří klamat démony, ale jisté je, že na lidi to nijak nepůsobí. Nicméně, slyšela jsem, že se lamové nejednou zjevili v podobě určitých osobností lamaistického panteonu.

Co se týče mágů, ti vidí v tvoření tulpy (fantómu) jen způsob, jak si opatřit nástroj, který bude vykonávat jejich vůli. A v tom případě nemusí být fantóm bohem ochráncem, ale jakoukoliv bytostí nebo i neživým předmětem, schopným sloužit jejich záměrům. Jakmile je fantóm dotvořen, snaží se, jak říkají tibetští okultisté, setřást ze sebe mágovu moc. Stává se vzpurným synem a vypravuje se, že mezi ním a jeho tvůrcem dochází k zápasům, jejichž výsledek bývá pro kouzelníka tragický.

Také se uvádějí případy, kdy se fantóm, vyslaný něco vykonat, už nikdy nevrátí a stále putuje jako polomyslící a polovědomá loutka. Jindy zase končívá dramaticky ničení fantóma. Kouzelník se snaží zničit své dílo a fantóm vztekle háji život, který byl do něho vložen.

Neručím za to, že jsou všechna ta dramatická vyprávění o vzpurných "materializacích" věrohodná. Pokud jde o samotnou možnost stvořit a oživit fantóm, nemám pochybnosti. Protože nemám právě důvěřivou povahu, chtěla jsem se o to sama pokusit, a aby na mě neměly vliv dojímavé podoby lamaistických božstev, která jsem mívala před očima jako obrazy nebo jako sochy, vybrala jsem si bezvýznamnou osobnost malého, zavalitého lamy nevinného typu.

Za několik měsíců byl ten človíček hotov. Ponenáhlu se "ustálil" a stal se jakýmsi mým spolustolovníkem. Nečekal s objevením se, až na něho pomyslím, nýbrž ukazoval se i ve chvílích, kdy jsem zaměstnávala mysl zcela jinými věcmi. Iluze byla hlavně zraková, ale někdy to bylo, jako by se o mě otřela látka nějakého oděvu a jako bych cítila ruku položenou na mé rameno. V té době jsem nežila uzavřeně, každý den jsem jezdila na koni, žila jsem pod stanem a podle svého šťastného zvyku jsem se těšila výbornému zdraví.

Můj lama se časem začínal měnit. Rysy, které jsem mu dala, se změnily, jeho buclatá tvář se zmenšila a dostala poněkud posměšný a zlý výraz. Stal se dotěrnější. Zkrátka mi unikal. Pastýř, který mi jednoho dne přinesl máslo, ten fantóm viděl a pokládal ho za lamu z masa a kostí. Patrně jsem měla nechat zjev zjevem, ale jeho drzá přítomnost mě začala rozčilovat. Měnil se v přízrak. Rozhodla jsem se halucinaci, kterou jsem neměla úplně ve své moci, rozptýlit. Podařilo se mi to, ale až po šesti měsících námahy. Můj lama měl tuhý život.

Že se mi podařilo úmyslně se zhalucinovat, na tom není nic divného. Na těchto případech "materializace" je ale zvláštní, že podobu, kterou stvořila myšlenka, vidí i druzí. Tibeťané se ve výkladu tohoto jevu rozcházejí. Jedni věří, že je to skutečný hmotný výtvor, druzí v tom vidí jen případ sugesce: myšlenka tvůrce fantómu se bezděčně vnucuje druhému a dává i jemu vidět, co vidí sám tvůrce.

* * *

Energie, dodaná předmětu, do něho vlévá jakýsi život a on se pak může pohybovat a konat činy, které mu byly nařízené osobou, jež ho oživila.

Evropští cestovatelé, kteří se přiblížili k tibetské hranici a utvořili si tam povrchní mínění o pověrách lidových mas, budou možná překvapeni, až se dozví, jaké podivně racionalistické, ba i skeptické myšlenky ti lehkověrní hlupáci v hloubkách svých duší chovají.

Dokládá to jedna z historek, v Tibetu tak populárních. Vypadá, jako by ji vymyslel nějaký šprýmař k zesměšnění zbožných lidí. Ale není tomu tak. V Tibetu se jí nikdo nesměje, ani se nad ní nepohoršuje. Tato událost se přijímá jako výraz skutečnosti týkající se všech kultů, v nichž

uctívaný předmět nabývá ceny jen uctíváním a má jen tu moc, kterou do něj věřící vložili soustředěním zbožných myšlenek a svou vírou.

Jeden kupec jezdil každoročně do Indie. Jeho stará matka ho jednoho dne požádala, aby jí ze svaté země přinesl nějakou relikvii. (Indie, kolébka buddhismu, je svatou zemí Tibeťanů.) Kupec jí to slíbil, ale pro své obchody na to zapomněl. Stará Tibeťanka se zlobila, a když se následujícího roku karavana jejího syna znovu vydávala na cestu do Indie, opět na něm vynutila slib, že jí nějakou relikvii přinese.

Syn slíbil a zapomněl. A příští rok zase. Ale tentokrát si přece jen na žádost své matky vzpomněl, ale až když se do svého domova vracel, a upřímně se rmoutil při pomyšlení na bolest, jakou své matce způsobí. Když tak uvažoval, jak by to zařídil, padl jeho zrak na psí čelist, která ležela u cesty. Náhle ho něco napadlo. Vytrhl jeden zub, očistil ho a potom ho zabalil do kousku hedvábí. Doma zub daroval matce jako drahocennou relikvii, jako zub velkého Sariputry, Buddhova žáka.

Stará žena byla plná radosti a uložila zub do relikviáře na oltáři. Každý den ho uctívala a zapalovala před ním lampy a kadidlo. K ní se přidali i jiní zbožní a za nějakou dobu psí zub, povýšený na svatý ostatek, vydával zářivé paprsky.

Z toho vzniklo přísloví: Při uctívání i psí zub vydává světlo.

Alexandra David-Neelová

Zdroj: časopis MEDIUM č. 12/2006