Sekty a jak z nich odejít

Jako sekty se označují obvykle organizace odštěpené od velkých církví. Známými sektami jsou adventisté nebo Svědkové Jehovovi, kteří se zřekli křesťanských církví. Ale i v jiných světových náboženstvích existují odštěpené organizace, například v islámu. Všem sektám je společné jejich tvrzení, že oni vyznávají "pravou" víru.

Pocit, že jen oni znají pravdu, přináší členům sekty pocit úzké sounáležitosti. Mají většinou přátele a známé, kteří patří také ke společenství. Mnoho sekt si buduje svůj vlastní svět. Jejich členové žijí v bytových společenstvích - komunitách, vzdávají se práce, pro kterou získali odpovídající kvalifikaci, žijí pouze pro sektu. Takovýto pospolitý život izoluje členy od zbytku společnosti. Někdy je dokonce i zakázáno číst noviny nebo sledovat televizi. Okolní svět má ztratit svůj vliv. Vedení sekty to zdůvodňuje tak, že tímto způsobem je možné se hlouběji ponořit do víry. Ten, kdo chce sloužit bohu, prý nepotřebuje užívat příjemných stránek světa.

Ve skutečnosti připraví členy sekty takovýto způsob života v ústraní o smysl pro skutečnost. Znají pak pouze život ve společenství s jeho pravidly a znají také pouze to, co jim říká vedení sekty. Vedoucí bývá často uctíván jako bůh. Závislost na společenství se stává úplnou. Život mimo sektu si její členové pak už vůbec neumějí představit.

Těžká cesta ven ze sekty

Lidem, kteří se připojili k sektě, není snadné porozumět. Myšlenkový svět takových společenství se zdá být vnějšímu pozorovateli příliš zmatený. Ještě více jsou překvapeni přátelé nebo rodinní příslušníci členů, když si povšimnou, že příslušník nebo příslušnice sekty se zmiňuje o jejím opuštění, ale nemá k tomu ani sílu, ani odvahu. Vlastně by mělo být pro "oběť sekty" ulehčením, že konečně našla odstup od skupiny a vydala se na cestu zpět do "normální" společnosti, myslí si mnozí. Tak to ale v sektách nechodí.

Musíme si představit, jaká duševní utrpení a boje prodělávají někteří lidé, kteří ztratili křesťanskou víru a přemýšlejí o vystoupení z církve. Pokud byl někdo křesťansky vychováván a s vírou to myslel vážně, neopustí církev jen tak jednoduše. Špatné svědomí, pochybnosti, zda se jednalo o správný krok, také strach sdělit blízkým příbuzným, například rodičům, že člověk vystoupil z církve, mohou sehrát svou roli. O co více jsou pronásledováni výčitkami svědomí lidé, kteří byli k sektě vázáni z mnoha důvodů pevněji než běžný člen ke své církvi.

I ten, kdo se vnitřně odpoutal od všemocné postavy vůdce sekty, kdo už nenaletí na princip odměny a trestu, bude mít problémy se od sekty opravdu odpoutat. Takovéto odpoutání znamená také, že si musí člověk přiznat, že po delší dobu žil v úplném klamu a teď musí hodit přes palubu všechny věci, ve které po dlouhou dobu věřil.

Víra byla pro člena sekty (někdy i církve) mnohdy nejdůležitější náplní jeho života. Člen sekty bojoval za svou víru proti společnosti, možná také i proti partnerovi a rodinným příslušníkům. Přiznat si, že obětoval několik let svého života věci, která se poté ukázala být nesmyslem, jistě není jednoduché.

K tomu také přistupuje skutečnost, že členové sekt udělali krok do společenství z určitého zoufalství. Nevěděli přesně, jak by měli v životě dál pokračovat. Měli problémy se sebou, s jinými lidmi, s životem jako takovým. Téměř nikdy se ani takovéto těžkosti, ani problémy se sebou samým členstvím v sektě nevyřešily, nýbrž naopak prohloubily. Ovšem ani v době své aktivity v sektě se člen určitě nenaučil rozumět světu. Právě lidé, kteří se nedokáží vypořádat se shonem moderního světa, budou mít strach se odpoutat od klidu a bezpečí své skupiny.

Cesta ven ze sekt je tedy mnohem těžší, než je možné si obvykle představit. Aby bylo možno takovéto společenství opustit, musel by se člověk od základu změnit. Musel by získat k životu, víře a společnosti úplně jiný postoj.

To je uvnitř společenství jen těžko možné. Kontrola, kterou sekty vykonávají nad svými členy, je téměř totální. Když někdo pochybuje, potom je zapojen jinými členy sekty do diskuse, ve které se společně pokoušejí odpadlíka udržet ve společenstvu.

Pokud se ukáže, že člen už není na sto procent přesvědčen, je dokonce některými sektami trestán. Svědkové Jehovovi znají například odpírání členství ve společenství. Žádný jiný Svědek Jehovův se už nesmí setkávat s tím, kdo vyjádřil pochybnosti o učení nebo o vedení sekty. Biblické hodiny, častá setkání sekty - to všechno se koná bez pochybujícího. To, co na první pohled nevypadá vůbec tak strašně, je ale zlé. Obvykle se totiž celý okruh přátel a známých skládá také z příslušníků sekty. "Svědkové" jsou navíc tak velmi připoutáni ke shromážděním konajícím se téměř každý večer, že téměř nemohou pěstovat jiné zájmy nebo rozvíjet kontakty k lidem mimo společenstvo. Pokud společenstvo vyhlásí trest "odpírání společenstva", znamená to izolaci. Nikdo už nepřijde na návštěvu, nikdo netelefonuje, večery, které byly po léta naplněny pobožnostmi a biblickými hodinami, jsou pojednou pusté a nudné. Odpírání společenstva může pro Svědky Jehovovi znamenat totální osamocení. Trest je obávaný, protože lidem způsobuje duševní muka.

Najít cestu zpět do normální společnosti znamená také se se stavem této společnosti vypořádat. Kdo nemá zájem o hodnoty, které jsou pro mnoho lidí zvláště důležité, bude ve společnosti těžko hledat své místo. Komu nic neříkají peníze, luxus, pohodlí, kdo by nechtěl postupovat v povolání a udělat kariéru, ten zůstane outsiderem i pokud opustil sektu.

Cestu ze své sekty nacházejí lidé těžko i v tom případě, že už k ní získali vnitřní odstup. O to horší je to u těch, kteří stále souhlasí s myšlenkami svého seskupení a nemají zájem ze společenství odcházet. V mnoha případech to nenechává jejich přátelé a rodinné příslušníky klidnými. Jsou zoufalí, vidí-li svého syna, nebo dceru, partnera či partnerku vydané na pospas lovcům duší. Pochopitelně chtějí svého příslušníka osvobodit z osidel sekty. Ten ale trvá na své příslušnosti k sektě. V takovém případě je každá rada drahá.

Ve Spojených státech, ale také už i v Evropě jsou činní takzvaní "odprogramovávači". "Odprogramovávací metody" vycházejí z toho, že členové sekty byli podrobeni vymývání mozku. Proto prý nejsou schopni vystoupit ze společenství samostatně. Podle této teorie členové prakticky ztratili vůli a jsou ovládáni vůdci sekt. Jedinou možností, jak je osvobodit z duševního vězení, je proto pracovat stejnými prostředky. Takové odprogramovávání však připomíná velmi nepříjemné vyhánění ďábla nebo výslechy středověkých náboženských soudů. Jsou užívány tytéž metody, které užívají také sekty. Principielně se nejedná o nic jiného než o zbavení svobody, donucování a konečně také psychické a mnohdy i tělesné mučení.

I když můžeme pochopit, že zoufalí rodiče nebo životní partneři podnikají k odvrácení svých příslušníků od sekty i neobvyklé kroky, je tento druh deprogramování nejen trestný, nýbrž také zcela nefunkční. I pokud se podaří těmito donucovacími prostředky osvobodit členy sekty z jejich společenství, není vyhráno. Člověk navrácený takovýmto způsobem do "normální" společnosti, bude výhledově trpět více psychickými následky odprogramovávání, nežli škodami, které je možno připsat na konto sekty.

Ten, kdo chce někomu pomoci opustit sektu, by se měl nejprve zamyslet nad tím, co bylo pro přítele nebo přítelkyni podnětem k tomu, aby se k takovémuto společenství připojili. Pomoci může jen ten, kdo ví, co bylo skutečným pozadím pro vystoupení z "normální" společnosti. Výčitky vůbec nepomáhají. Naopak, v členovi sekty posílí názor, že svět "venku" nemá pochopení.

Pokud někdo chce někoho zachránit ze spárů společenstva, potom musí být také připraven opravdu přemýšlet o příčinách vstupu. A musí být také připraven dělat v budoucím styku s někdejším členem sekty mnoho věcí jinak než dříve. Rozhovory s někdejšími příslušníky sekt přinášejí mnoho informací o jejich způsobu myšlení během pobytu v takovém společenství. Kontakt s nimi může být navázán prostřednictvím svépomocných a poradenských skupin - viz internet: www.sekty.cz nebo tel. 257 314 646.

I když je to pro přátele a rodinné příslušníky pouze slabou útěchou, k mnoha sektám se obrátí jejich členové po několika letech dobrovolně zády. Průzkumy v USA, které je možno aplikovat také na evropské poměry, ukázaly, že sekty mladistvých opouštějí jejich členové v asi 80 procentech případů po uplynutí doby tří až čtyř let. To je dlouhá doba pro ty, kdo s životní cestou svých rodinných příslušníků nesouhlasí. Zároveň to znamená, že když se někdo po určité době ocitne v "normálním" životě, tak potřebuje velkou podporu. Potřebuje pocítit, že jsou vítáni v kruhu svých přátel a známých a také ve své rodině. A že se k nim lidé, se kterými byli přáteli před vstupem do sekty, neobrátili zády. Čím láskyplnější podpory se oběti sekty dostane, tím dříve se vyléčí její duševní zranění.

Hans-Otto Wiebeus v knize
Sekty a lovci duší                 

Lexikon náboženských sekt a ezoteriky. Informuje o velkém počtu světových náboženství, sekt a řádů i duchovních orientací. Vydalo ji nakladatelství NAVA, nám. Republiky 17, 301 00 Plzeň, e-mail: nakladatelstvi@nava.cz

Zdroj: časopis MEDIUM č. 10/2006