Leonardo da Vinci a jeho obraz Poslední večeře

Co všechno věděl italský umělec, Leonardo da Vinci o Ježíši Kristu a jeho současnících? Zdá se, že šlo o významné skutečnosti, které malíř zakódoval do svých obrazů. Tato tajemství se pomalu rozšifrovávají a označují se jako "Božský kód" Leonarda da Vinci.

Lenardo da Vinci (nar. 15. 4. 1452 ve Vinci v Toskánnsku, zemřel 2. 5. 1519 na zámku Cloux na Loiře), univerzální osobnost renesanční vědy a umění, známý především jako malíř, sochař a architekt. Všeobecně je méně známé, že byl také hudebníkem, básníkem a vědcem, zvláště v oblasti přírodních věd. V jeho obrazech se nachází mnoho nevysvětlitelných otazníků, jako je tomu například u jeho nejznámějšího obrazu Mony Lízy. U příležitosti blížících se Velikonočních svátků si připomene další Leonardův mimořádný obraz, kterým je Poslední večeře.

Obraz Poslední večeře vytvořil Leonardo v letech 1494 - 1498 na objednávku Ludovico il Moro. Namaloval ho na zeď refektáře (jídelny) dominikánského kláštera Santa Maria delle Grazie v Miláně. Svoji perspektivou toto mimořádné dílo dokonale navazuje na interiér samotného refektáře. Jak uvádí Giorgio Vasari v "Životopisech umělců" (první vydání v r. 1550) "převor kláštera se podivoval nad Leonardovým zvykem přemýšlet někdy až půl dne nad tím, co doposud udělal, ale, když mu to vytýkal, Leonardo mu vysvětlil, že géniové toho někdy vykonají nejvíce, když pracují málo, protože přemýšlejí o vynálezech, a ve svých myslích formují dokonalé myšlenky, které pak svýma rukama uskuteční."

Poslední večeře je dramatickým momentem v evangeliu, kdy Ježíš při setkání se svými učedníky, oslavujícími židovské Velikonoce, oznamuje, že jeden z nich ho zradí. Leonardo zobrazil tuto scénu novým způsobem a soustřeďuje se na reakce a gesta apoštolů, kteří se ptají Ježíše: "Jsem to já, Pane?" Leonardo byl totiž nadšeným studentem fyziognomie, vědy, která se snaží zjistit charakter člověka z jeho znaků a obličejového výrazu. Všiml si, že každá emoce má svou odpovídající reakci nebo gesto, které se liší podle věku a povahy určité postavy. Sám o svém obrazu řekl: "Největší chvály si zaslouží ona postava, která nejlépe sděluje duševní emoce."

Kompozice obrazu, především postav sedících za stolem, je vyvážena. Apoštolové se naklánějí střídavě na obě strany. Postava Ježíše uprostřed je výrazně odlišná a osamocená též díky znázorněnému rámu dveří na pozadí této ústřední postavy.

Obraz však už od počátku jeho utváření pronásledovaly nepříznivé události. Leonardo da Vinci se rozhodl pro snáze aplikovatelnou techniku, která se obyčejně používala při malbě na dřevěnou desku. Použil olejové tempery, které se špatně snášely s vlhkým podkladem zdi natřené vápnem. Ukázalo se pak, že barvy nedrží a malba se začala odlupovat už po pěti letech, tj. ještě za Leonardova života. Poprvé byl obraz restaurován v roce 1726, pak následovaly i další pokusy o jeho opravu. Ovšem v době napoleonských válek byly v klášteře ubytováni vojáci, kteří slavnou malbu používali jako střelecké terče. Kromě toho byly ve zdi - ve střední spodní části obrazu - vybourány dveře.

Za druhé světové války bomba, která dopadla na klášter, ho celý zničila. Na štěstí - či pod nějakým zázračným "vyšším" zásahem - stěna s Leonardovou "Poslední večeří" zůstala ušetřena a zachována tak pro následující pokolení lidstva. Poslední důkladná renovace obrazu, trvající pět let, se uskutečnila koncem osmdesátých let minulého století.

Mimo veškeré tyto zničující vlivy, po uskutečněné renovaci, tato hlavní stěna s obrazem, v nízké a jednoduché místnosti, působí na pozorovatele velice silně a sugestivně. Máme pocit, jako kdyby se někde ve zdi otevřelo okno, a dramatická scéna poslední večeře se celá prozářila.

Po celá staletí nebyly pochybnosti o tom, co obraz znázorňuje: Dvanáct apoštolů, uprostřed s Ježíšem Kristem, při poslední večeři před ukřižováním. Teprve před několika málo léty přicházejí badatelé se šokující hypotézou, která dokonce zcela mění hlavní zásady křesťanství. Polde Lynna Pickneta a Clive Prince, autorů knížky "Templáři. Tajemní strážci Kristovy totožnosti" Leonardo da Vinci zašifroval v obraze Poslední večeře jisté esoterické skutečnosti, související s počátkem křesťanství. Na obraze není namalováno - jak by se na první pohled mohlo zdát - třináct mužů, ale ve skutečnosti

JEDNÍM Z APOŠTOLŮ JE ŽENA!

Jde o postavu po Ježíšově pravici, všeobecně považovanou za apoštola Jana. Je sice známo, že Leonardo často na svých obrazech představoval muže zženštilých rysů, ovšem v tomto případě bezpochyby namaloval postavu ženy. Svatý Jan vedle Ježíše je zcela zřetelně ženou. Jsou viditelné jeho jemné ruce, krásné a jemné rysy tváře, výrazně ženská prsa a zlatý náhrdelník.

Zajímavé je také oblečení této ženy, které přímo odkazuje k postavě Ježíše, neboť je jeho opakem. Žena má modré šaty a červený plášť a Kristus opačně - červené šaty a modrý plášť. Nikdo další u stolu nemá stejný šat a jak tvrdí uvedení američtí badatelé, na obraze také, kromě ženy po Kristově pravici, není žádná další žena.

Kód Leonarda da Vinci

Hypotézu Američanů nedávno potvrdil také Dan Brown, autor senzačního díla "Kód Leonardův da Vinci". Knížka jen ve Spojených státech vyšla již ve více než desetimilionovém nákladu.

"Kód" spočívá v tom, že italský umělec - přestože byl pravověrným katolíkem - se pravděpodobně bavil malováním neortodoxních témat (či spíše jejich zašifrováváním) pro různé mecenáše, kteří mu dávali zakázky na obrazy se standardními náboženskými výjevy. Jako dobrý znalec lidské psychiky, si byl Leonardo nejspíše jistý tím, že lidé nespatří v obraze ani tu nejotřesnější herezi, neboť v obrazu budou vždy vidět pouze to, co vidět chtějí. Zároveň měl naději, že tajné sdělení, ukryté v obraze, rozluští ti, kteří společně s ním sdílejí tuto neobvyklou interpretaci Bible.

Klíčový význam podle Leonardova kódu má v kompozici Poslední večeře gigantický tvar písmena M. Je zřetelný na postavách Ježíše a jeho partnerky z pravé strany. Rozpětí písmena M, uprostřed výrazně rozšířené, jakoby naznačovalo blížící se rozchod - rozdělení těchto dvou postav.

Písmeno M může zároveň vyjadřovat jméno Ježíšovy partnerky, a tím i úctu k ní. Uvedení američtí badatelé stejně jako další autoři, např. Margaret Starbrid (u nás vyšla její kniha pod názvem "Žena s alabastrovým džbánkem", vydalo nakl. Pragma) se totiž domnívají, že žena sedící po Ježíšově pravici je

MARIE MAGDALENA.

Také z evangelií se dovídáme, že Marie Magdalena byla nejvěrnější z věrných, která stála pod křížem na Golgotě. Později to byla ona, která byla svědkem zmrtvýchvstání Ježíše a jako první tuto novinu zvěstovala apoštolům. Jí jako první se Kristus zjevil a vlastně Marie Magdalena byla tou, která u apoštolů - zdrcených smrtí své Mistra - posilovala jejich víru a naději. Marie Magdalena je vedle Marie - Matky Boží jedinou ženou uváděnou ve všech čtyřech církvi uznaných evangeliích.

Podle uváděných nezávislých badatelů mohla být Marie Magdalena nejen žákyní Ježíšovou, ale také jeho manželkou a patrně i matkou jeho dítěte. V církvi uznávaných evangeliích o tom žádná zmínka není, ovšem v jiných apokryfech, zvláště v dokumentech nalezených v roce 1945 v Nag Hammadi v Egyptě, které představují soubor gnostických textů z počátků křesťanství, nalézáme informace na téma blízkého svazku mezi Ježíšem a Marií Magdalenou. Ježíš ji nazývá svojí přítelkyní a - jak se uvádí - často ji líbá na ústa, což u ostatních učedníků vyvolávalo jistou závist, a to především u ambiciózního Petra.

Můžeme také předpokládat, že právě už tito současníci Ježíšovi, rivalizující o přízeň Mistra, použili od věků nejsnadnější způsob ponížení ženy a Marii Magdalenu označili za děvku. Kromě toho existuje také hypotéza, že Ježíš a Magdalena byli spojeni dávným kultem Velké Bohyně a tím i s obřady plodnosti, které se pořádaly na počest této bohyně. Pro nezasvěcené a tudíž patrně i mnohé apoštoly, takové obřady mohly představovat něco velice nemravného a nepřístojného.

Skutečnost, že Ježíš pravděpodobně žil v manželském svazku, podporuje fakt, že v Izraeli té doby žádný dospělý Žid nemohl žít bez "zákonité" manželky. Celibát byl v tehdejších časech považován za hřích. A navíc, jestliže Ježíš byl oslovován rabi, jakožto duchovní představitel jisté komunity, je nemyslitelné, že by žil "ve hříchu". Je tudíž téměř jisté, že musel mít manželku. Také evangelijní popis svatební události v Káni Galilejské, kde měl Ježíš uskutečnit první zázrak, napovídá, že šlo o vlastní Ježíšovu svatbu. Zázrak spočíval v proměně vody ve víno, a to ve chvíli, kdy už se vína nedostávalo. Povinnost postarat se o dostatek vína pro svatebčany náležela vždy ženichovi, nikoli svatebnímu hostu, za jakého je - podle učení církve - Ježíš v tomto příběhu považován.

Ze zahr. materiálů připravila M. Kaňová

Zdroj: časopis MEDIUM č. 3/2005