Jiří Vojáček: "Snažím se pomáhat, kde to jde"

S mimořádně neobvyklými událostmi svého života se svěřuje léčitel - biotronik pan Jiří Vojáček v rozhovoru se známým zpěvákem Pavlem Novákem. Jde o ukázku z knihy Pavla Nováka I SMRT SE BOJÍ, kterou vydal autor vlastním nákladem v roce 2001. (Můžete si ji objednat na adrese Pavla Nováka, U Žebračky 4, 750 02 Přerov nebo prostřednictvím internetu: www.pavelnovak.cz). V následujícím textu jsou slova Pavla Nováka psána kurzívou.

* * *

"Už moje narození mělo jakési zvláštní početní shody" - hovoří Jiří Vojáček. "Narodil jsem se v Bruntále čtvrtého, čtvrtý měsíc a byl jsem čtvrté dítě."

"To může být náhoda. Já jsem desátého třetí a syn je třetího desátý."

"Ale o mně prý vůbec nevěděli, že přijdu na svět. Půl hodiny přede mnou se narodila sestra a prý byla krásná, silná a zdravá. Za půl hodiny na to dostala maminka znovu bolesti a narodil jsem se já. Vůbec nevěděli, že čeká dvojčata. Aspoň tak mi to řekli."

"Kdoví, jak to bylo. To ti mohli ledacos nakukat."

"Mohli. Tvrdili, že jsem byl škaredý s velkým nosem a vážil jsem jenom kilo osmdesát. Dávali mi šanci do příštího rána."

"To taky není tak zvláštní. Můj Pavel měl tři a půl kila a jeho sestra Olina jenom kilo pětapadesát. A dnes je to baba jak kyrysar."

"No a podívej se. Já jsem tady a sestra zemřela v devíti měsících. Vůbec nevěděli, co jí bylo. Jenom měla horkou hlavičku. To je zatím všechno téměř zcela prosté. Ale pak to začalo.
Tehdy mi bylo sedm. Jednoho zimního dne jsem jel na kole do lesa. Za tátou. Dělal dřevo. Najednou jsem vjel na lesní cestu, která vedla vojenským prostorem. Bylo to z kopce a kolo se tak rozjelo, že jsem nevěděl, co dělat. To víš. Byl jsem ještě šprček. Najednou náraz a tma. Od té doby nevím nic. Když jsem se probral, ležel jsem na gauči. Nic mi nebylo. Ale jak jsem se tam dostal, to jsem nevěděl. Jestli mě někdo přenesl, nebo přivezl."

"Třeba vaši. To jsi mohl jenom ztratit vědomí."

"To ne. Protože naši nebyli doma. Ti mě totiž čtyři hodiny hledali po lese. A když mě pak objevili na gauči, nevěřili svým očím. Nikde ani škrábanec."

"Říkám ti, že jsi mohl normálně ztratit vědomí a sám dojít. A co to kolo?"

"No právě. Kolo našli v lese pod koly Tatry 111 a bylo úplně na maděru. Řidič prý se klepal jak sulc a tvrdil, že mu nějaký kluk na bicyklu vletěl v plné rychlosti pod kola. Že musí být mrtvý. A já jsem ležel doma na gauči a nic. Chápeš to?"

"Ne. A jak to dopadlo?"

"Nijak. Prostě nikdo neví, jak jsem se tam dostal. A nebylo mi vůbec nic. Ale nikdy mi už nekoupili žádné kolo."

"To se nedivím."

"Pokračoval jsem ovšem dál. Bydleli jsme asi v desetimetrovém domě a s mladším bráchou jsme si hrávali na střeše za komínem. Jednou mi ujely nohy a letěl jsem po ploše střechy dolů. Takový strach jako tehdy jsem ještě nezažil. Když jsem přeletěl přes okraj, rychlost se zpomalila a já jsem se snášel jako s padákem. Normálně jsem dopadl na nohy. Brácha z toho měl strachy skoro smrt. Taky nevím, jak se to stalo. Jako by mě někdo nesl. Od té doby jsme ale měli zaracha. A ani se mi za komín nechtělo. Stačilo to jednou."

"Tak to je trošku jako báchorka. Ale pokud si myslíš, že to tak bylo, pak..."

"Bylo. A není to zdaleka všechno. Jednou jsem si o prázdninách zlomil nohu v koleně. To víš, skákali jsme do kupek sena a nějak mi to nevyšlo. Dostal jsem sádru až po zadek. Vůbec se mi to nehodilo, protože jsme měli jet pod stan. Vzal jsem pilku na železo a sádru jsem sundal. Koleno jsem si podržel v dlaních a pak jsem normálně vstal a lítal, jako by se nic nedělo. V nemocnici si za měsíc mysleli, že si z nich dělám blázny.
Když mi bylo osmnáct, dokázal jsem zohnout holýma rukama kolejnici. Jindy mi šlo zase o nohy. Našli mě s oteklými krvavými koleny skrčeného na podlaze. V nemocnici mi dali obě nohy do sádry a hrozili operací a dokonce amputací jedné končetiny. Začal jsem se v myšlenkách strašně na nohy soustředit. Když mi sádru sundali, zůstaly jen jizvy. Nic jiného nezjistili. Chtěli mě ještě pozorovat, ale já jsem jim utekl. Běhal jsem zpočátku sice blbě, ale utekl jsem. A nohy jsem si vyléčil sám. Zůstaly jen ty jizvy."

"Tak nevím, jestli tomu mám věřit."

"Já tě nepřesvědčuji. Nepřesvědčuji nikoho. Jsou na to svědci. Ale ať si každý věří, čemu chce. Ale to nejzáhadnější přišlo teprve na vojně. Chodils na čaje?"

"To myslíš na tancovačky? Musel jsem. My jsme na čajích totiž hráli."

"My jsme chodili zase tancovat. Jako vojáci, znáš to. Většinou jsme se vraceli pozdě a krátili jsme si cestu lesem, kde byl muničák. Ten byl pod stráží. Ale to víš. Kluci většinou chrápali a my jsme si z nich občas vystřelili. Nafintili jsme přepadení. Měli jsme srandu z toho, jak jsou vykulení."

"A co kdyby to do vás někdo našil? To byl blbej vtip."

"Byl. Ale znáš to. Tehdy nám to ani nedocházelo. A většinou jsme se tomu pak společně řehtali. Ale jednou pískli klukům poplach a na jejich místo dali absolventy. To jsme nevěděli. Takže jsme je zase pěkně v noci na zpáteční cestě přepadli. Měli jsme z toho hroznou srandu. Ale jenom chvilku. Oni to totiž vzali vážně a začali střílet. Chtěl jsem zmizet, ale najednou jsem ucítil pálení na prsou. Jako by mi do plic vrazili nůž. A pak už jsem ležel v kaluži krve. Průstřel plic. Všechno jsem to vnímal, ale nebyl jsem ve svém těle. Jasně jsem slyšel diagnózu průstřel plic. Viděl jsem, jak mi dávají náplast na plíce a vezou mě do nemocnice."/

"To znám. Pneumotorax. Na vojně jsem byl u lapiduchů."

"Jenomže v nemocnici si pamatuji, jak mi odlepili náplast. Někdo řekl, že je to zbytečné. Že je po mně. Odvezli mě do márnice a položili na cosi strašně studeného. Tak jsem tam ležel. Najednou jsem se probral, zvedl jsem plechové víko nad sebou a vydal se na cestu k chirurgii. Nevím, jak jsem tam šel. Ale došel jsem tam a požádal o ošetření. Takové zděšení jsem nikdy neviděl. Měli mě za mrtvého. Poslali dokonce domů telegram a starší brácha už byl na cestě do nemocnice. Pak už jsem zase ležel a viděl jsem, jak mě umývají a připravují na operaci. Napojil jsem se na jakýsi mozek a sledoval jsem celou operaci. Nic jsem necítil, jen jsem si dával prostřednictvím toho mozku pozor, aby neudělali něco špatně."

"To si děláš srandu, ne?"

"Ne. Nedělám. Odpojil jsem se až po operaci. A potom jsem dostal radu. Nevím od koho. Okamžitě zapoj svůj mozek do nějaké činnosti. Hned, jak jsem se probral, jsem začal luštit křížovky. Jednu za druhou. A potom to přišlo. Zase nevím, kdo mi to řekl, ale jasně jsem vnímal příkaz. Už jsi dostal dost. Teď to budeš vracet lidem i s úroky."

Usmál jsem se. Připadalo mi to jako pohádka.

"Nekecáš?"

"Mysli si, co chceš. Říkám ti, co jsem prožil. Na doléčení mě poslali do střešovické nemocnice. Tam se léčil i pan Werich. Na jeho návštěvy jsme vždycky čekali."

"To jo. Ale není to ostatní pohádka?"

"Je. Připadal jsem si jako Jiřík, který ochutnal zakázanou pečínku a začal rozumět řeči zvířat. Jenže já jsem začal z ničeho nic rozumět věcem, o kterých jsem dříve neměl ani potuchy. Nevím, jak to přišlo, nevím, kdo mi to přikázal. Nevím nic. Ale to, co jsem ti teď vykládal, jsem skutečně prožil. Mnozí lidé si myslí, že jsem blázen. Že si vymýšlím. Mně je to jedno. Důležité je, že mám ten dar. Vždyť léčím i lidi přes moře. Abych nezapomněl. Dám ti fotku. Bude pozitivně nabitá. Jedeš teď na trasu. Vezmi si ji s sebou. Když budeš unaven, chvilku se na ni dívej. Neboj se, není to žádná finta."

"Prožils těch otřesů dost."

A to ještě není všechno. Když jsem dělal u dráhy jako průvodčí, zažil jsem si to ještě jednou. Seskakoval jsem ze stupátka a nevšiml jsem si, že jedeme kolem pumpy. Dostal jsem do hlavy takovou ránu, že jsem se probral až za čtyři hodiny v nemocnici. Těžký otřes mozku, pohmožděná spodina lebeční. Teprve jakési konzilium po převozu do Olomouce mělo rozhodnout o mém dalším osudu. Ležel jsem bez hnutí, jinak mi hrozily následky na celý život."

"A jak to dopadlo?"

"Ráno jsem byl pryč. Nesouhlasil jsem s nimi. Říkali, že jsem smrtelný případ. Je pravda, že mě po čase vzali na testy a dali mi invalidní důchod. Asi ze svého pohledu říkali pravdu. Měl jsem třináct otřesů mozku, v sádře jsem měl všechno, co se do ní dá dát. Byl jsem blázen, epileptik a dokonce i nebožtík. Nestačí to? Ze všeho jsem se vylízal. Asi mě můj anděl strážný neopustil."/

Usmál jsem se.

"Když jsem se oženil a založil rodinu, všechno najednou ustalo. Nemám žádné jiné zážitky. Pokud jdu kolem kostela, nezapomenu nikdy poděkovat za sebe i ostatní. Ne církvi. Věřím v něco mezi nebem a zemí. Snažím se pomáhat, kde to jde."

* * *

Jiří Vojáček na své webové stránce www.lecitelvojacek.cz uvádí:

"Biotronickou energii předávám svými dlaněmi a léčím i na dálku pomocí rukopisu i fotografie. Jsem schopen takhle vyléčit téměř všechny nemoci."

Kontakt na pana Vojáčka: ordinace ve Frenštátu p. R. (744 01), Dolní 9 (hned u náměstí Míru - středa 14 - 17 h. a sobota 10 - 13 h. Důležité případy: Štramberská 1128, 742 21 Kopřivnice. Telefon: +420 603853645, 556821083 (15-19 hod.), e-mail: vojacek@ktknet.cz

Zdroj: časopis MEDIUM č. 12/2004