Tutanchamon, Mojžíš a smrt Sigmunda Freuda

Ptáte se jaká je souvislost mezi těmito významnými postavami? Odpoví vám Gerald O´Farrell v knize „TUTANCHAMON, PODVOD NEBO SKUTEČNOST?“ (vydalo nakladatelství METAFOTA - www.metafora.cz), z níž nabízíme následující úryvek. Objev Tutanchamonovy (Tutanchamon - mladičký faraón z 18. dynastie egyptských panovníků) hrobky (v roce 1922) je nejznámější událostí v dějinách archeologie. Gerald O´Farrell v této nevšední knize tvrdí, že Howard Carter a lord Carnarvon hrobku nalezli několik let předtím, než svůj objev ohlásili světu. Nejdříve ji měli vyloupit a něco dokonce poničit, aby vše vypadalo, že sem již kdysi dávno vnikli vykradači. Až později hrobku oficiálně objevili a zapsali se do dějin. Papyry s důležitými informacemi o uloženém panovníkovi, běžně se nacházející v egyptských hrobkách, se v Tutanchamonově hrobce oficiálně nenašly. Kam se tedy poděly, a hlavně co bylo v textech tak významného, že musely zůstat zatajeny a ti, kteří o nich něco věděli, museli zemřít? Prozrazovaly papyry údaje natolik šokující, že se britské úřady v tichosti rozhodly skrýt pravdu. Autor uvedené knihy je o tom každopádně přesvědčen. Je si jistý, že kdyby tato pravda byla odhalena, musely by se přepsat lidské dějiny!

Pevně věřím, že jednou z posledních obětí vražedného spiknutí vydávaného za kletbu se stal Sigmund Freud, otec psychoanalýzy

Freud napsal pojednání s názvem „Michelangelův Mojžíš“. Michelangelova socha Mojžíše je v nadživotní velikosti a ukazuje Mojžíše jako silného, energického staršího muže. Na čele má jako ozdobu symbolické rohy na znamení přeměny poté, co spatřil Boha. Sedí zamračený v hlubokém zamyšlení a před sebou má desky s psaným desaterem.

Freud uvažoval o tom, co se Michelangelo snažil svým výtvorem vyjádřit. Nakonec na to přišel. Na rozdíl od těch, kteří považují toto mistrovské dílo za sochu znázorňující muže, který ztratil trpělivost a nyní sedí zrazený lidmi, které se snažil chránit, rozhodnutý ve vzteku tabulky se zákony rozbít na kusy, Freud se domníval, že způsobem, jakým muž svírá tabulky v rukou, chtěl Michelangelo vyjádřit, že Mojžíš ve skutečnosti potlačuje narůstající zlobu. Nemá v úmyslu spáchat násilný čin, ale bojuje proti vlastnímu vzteku, krotí jej a povznáší se tak nad vlastní přirozenost.

Ukázalo se, že Freud již v roce 1923 pochopil, že Carter s Carnarvonem odhalili v Tutanchamonově hrobce cosi důležitého. Věřil, že ať to bylo cokoli, jistě by to přispělo jeho teorii, podle níž Mojžíš ve skutečnosti byl vysokým egyptským úředníkem. Ke spojení mezi nimi v podstatě přispěl archeolog Battiscombe Gunn, který byl přítomen oficiálnímu otevírání hrobky. Gunnova manželka totiž čirou náhodou pracovala na Freudově klinice ve Vídni, tudíž není pochyb, že Tutanchamonova hrobka byla častým tématem hovoru. Nelze bohužel zjistit, zda spolu Carter s Freudem byli Gunnovým prostřednictvím v kontaktu, neboť Freudova soukromá korespondence je nyní majetkem společnosti Sigmund Freud Archives a není dostupná bližšímu zkoumání.

První pokus o atentát na Freuda byl spáchán roku 1923 (několik měsíců po oficiálním otevření hrobky). Freud měl na čelisti a patře měkký výrůstek, který byl odstraněn a dostalo se mu vyrozumění, že nebyl rakovinný. Objevil se však znovu a tak Freud byl přesvědčen, že tento už je maligní. Opět se nechal operovat a ihned po operaci došlo k podivné události. Pacient ještě na pooperačním pokoji začal silně krvácet, ale zvonek na přivolání služby nefungoval. Nakonec vedle ležící pacient vstal a zašel pro ošetřovatelku. V noci se Freudův stav opět zhoršil, ovšem ústavní chirurg odmítl přijít poskytnout pomoc. Naštěstí Freud tuto zavrženíhodnou nedbalost přežil a jeho dcera Anna ho další den nechala převést do domácího ošetřování.

Nevěřím, že zvonek nefungoval jen nešťastnou náhodou a že lékař shodou okolností odmítl přijít. Jsem přesvědčen, že šlo o úmyslný atentát na starého muže. Kdyby Freud umřel, celá věc by vypadala jako nešťastná událost při nečekané komplikaci, která se po operaci může přihodit. Kdyby byl atentát úspěšný, Freud by býval zemřel stejného roku jako Carnarvon. Takto ale bojoval ještě dalších šestnáct let a nakonec zemřel ve stejném roce jako Howard Carter – stal se totiž obětí údajného usmrcení ze soucitu neboli eutanazie, kterou provedl jeho přítel.

Freud po německé invazi do Rakouska s dcerou uprchl do Londýna, kde dokončil a vydal knihu „Moses and Monotheism (Mojžíš a monoteismus), a to i proti vůli mnohých tehdejších vzdělanců. V Londýně také Freud na doporučení přítele, lékaře Maxe Schura, podstoupil operaci rakovinného nádoru v blízkosti čelisti. Nenašla se žádná zpráva dokládající, že odstraněný nádor byl opravdu zhoubný, Freud však po operaci trpěl nesnesitelnými bolestmi a byl doslova na pokraji smrti. Max Schur mu nakonec podal smrtelnou dávku morfia a přesvědčil jeho dceru Annu, že jedná podle přání jejího otce.

Freud věřil, že Mojžíš se obracel k Achnatonovi (faraón, jenž zavedl víru v jednoho Boha Atona, a byl otcem Tutanchamona) očekával od něj inspiraci a vůdcovské schopnosti. Zklamán a osamocen ve víru událostí se pak Mojžíš obrátil k cizincům (Izraelitům) pobývajícím v Egyptě a hledal u nich náhradu za ztrátu, kterou utrpěl, když Achnaton zemřel a jeho náboženská filozofie byla nemilosrdně pošlapána. Podle Freuda Mojžíš pojat Izraelity za svůj národ a dal jim víru v Atona, kterou Egypťané odmítli. Freud tudíž trval na tom, že k hromadnému odchodu Židů z Egypta došlo během 18. dynastie – tedy v době, kdy žil Tutanchamon – nikoli v průběhu 19. dynastie, jak praví Starý zákon.

* * *

Freud spojoval Mojžíše s egyptským faraónem. Já bych nyní rád posunul jeho hypotézu o stupínek dál. Prvním, kdo prohlásil, že Achnaton a Mojžíš je jedna a táž osoba, byl odborník na biblické otázky Ahmed Osman.

Během let, strávených usilovnými výzkumy jsem nabyl přesvědčení, že má pravdu; věřím, že papyry v Tutanchamonově hrobce potvrzovaly, že Tutanchamonův otec Achnaton byl Mojžíš, jasnovidný faraón a velký prorok a zákonodárce Starého zákona byli jednou a touž osobou.

Tato informace mě dále vedla k závěru, jaká zpráva byla zakódována ve ztracených papyrech: že totiž mocní kněží Amonovi zaútočili proti náboženské revoluci vedené jasnovidným Achnatonem, který věřil v existenci jediného nedělitelného Boha bez tvaru a substance, a přiměli krále vzdát se trůnu ve prospěch jeho syna Tutanchamona, tehdy teprve devítiletého. Chlapec vychovávaný v nové Atonově víře byl ztělesněním biblického Krista, Mesiáše, jehož vraždu a pohřeb předpověděl ve Starém zákoně Izaiáš.

Mladý král, kterého Carter objevil zabaleného ve zlatě, nebyl žádným obyčejným faraónem, ale nejvýznamnějším králem všech dob. Za základ mu posloužilo otcovo učení o jediném nedílném Bohu a to pak rozšířil, aby zahrnovalo spásu pro všechny. Zformoval panteon egyptských bohů do podoby andělů a svatých pozdějšího náboženství.

Jakékoli stopy po amarnských králích sice vymizely ze zápisů na tisíce let, avšak navzdory snahám zatajit pravdu přežily vzpomínky na tyto události i zúčastněné osoby v Mesiášově krevní linii. „Krvavá nit“ táhnoucí se rodem Davidovým je ve skutečnosti rodová linie 18. egyptské dynastie.

Není divu, že papyry z Tutanchamonovy hrobky musely být zatajeny. Jaký ohlas by se zvedl v Izraeli, kdyby vyšlo najevo, že významné židovské postavy z bible byly ve skutečnosti faraóny a Mojžíš nevyvedl hrdinsky svůj lid, ale byl z Egypta vypovězen? A co Hitler a ostatní antisemité, pokračovali by v nenávistné kampani proti Židům, národu pocházejícímu z nejvýznamnější civilizace, jaká kdy byla objevena, z civilizace plavovlasých modrookých lidí?

* * *

Když v Egyptě přicestujete do Údolí králů, pak vám mnozí „dobře informovaní“ turisté poradí, abyste se vůbec neobtěžovali návštěvou Tutanchamonovy hrobky, protože kromě mumie tam není nic k vidění. Tito „znalci“ si ale vůbec neuvědomují, že mluví o ostatcích Božího syna.

Při čtení knihy Ahmeda Osmana – Moses, Pharaof of Egypt (Mojžíš, faraón egyptský) - jsem měl dojem, že autor skutečně věděl, jak všechny ty záhadné biblické postavy souvisely s faraóny, a rozhodl jsem se s Osmanem navázat kontakt. Domluvil jsem si s ním schůzku ve svém klubu. Po krátkém přivítání jsem se neovládl a přešel rovnou k věci.

„Ještě než se posadíte, rád bych se na něco zeptal. Jsem přesvědčen, že Achnaton vyvedl Židy z Egypta,“ začal jsem.

„Máte jistě na mysli Semity,“ opravil mne mírně.

„Ano,“ odvětil jsem a téměř nedýchal obavou, že propásnu odpověď.

„Semity odvedl z Egypta Mojžíš,“ řekl.

„Já vím. Zmýlil jsem se,“ hlesl jsem a všechna odvaha se kamsi vytratila. A pak přišlo jedno z nejskvělejších prohlášení, jaké jsem kdy slyšel. Laskavě na mne pohlédl a klidně prohlásil: „Přesto se nemýlíte.“

Vykřikl jsem vzrušením: „Je to jeden a tentýž! Je to jeden a tentýž!“

„Ano, je to tak,“ přisvědčil.

Jsem přesvědčen, že Tutanchamon, vychovaný podle nového Atonova náboženství, byl biblickým Kristem, prvním v řadě mesiášských postav, jejichž tragická vražda byla prorokována ve Starém zákoně. Zmizelé papyry možná mají pro hlavní monoteistické náboženství západního světa stejně zásadní význam jako Zápisky od Mrtvého moře, protože mohou obsahovat informaci, která vyvrátí staré historické verze a vyžádá si, abychom prozkoumali svá politická a náboženská kréda v novém světle.

Gerald O´Farrell

Zdroj: časopis MEDIUM č. 4/2003-04-08