Co je to manželství?

Kromě Boha a modlitby jsou na tomto světě i další věci, které nemají jedinou přesnou definici. Jednou z nich je manželství. Pokud ho budeme definovat jako svazek dvou osob, co pak s manželstvím skupinovým nebo polygamním? Pokud je to svazek mezi mužem a ženou, kam zařadit dlouhodobé závazné vztahy homosexuálních dvojic? Pokud to má být právní pojem, co dělat se soužitím "na hromádce"? A tak dále a tak dále.

Mohlo by se zdát, že je-li manželství nejmenší lidskou organizací, bude i tou nejjednodušší. Opak je pravdou. Manželství je v jistém smyslu organizací nejsložitější a také tajuplnou. V tom nejhorším případě se může zvrhnout v peklo na zemi, často i takové, které je svým zvláštním způsobem pohodlné. V tom nejlepším případě je dlouholeté manželství tajemným jevem, který se vzpírá popisu a také veškerým návodům.

I PŘESTO VĚŘÍM TOMU, ŽE JEDNÍM JASNÝM RYSEM SE OD SEBE DOBRÁ A ŠPATNÁ MANŽELSTVÍ LIŠÍ. TÍM RYSEM JE CIVILIZOVANOST, JAKÁ MEZI PARTNERY PANUJE, PŘÍPADNĚ JEJÍ NEDOSTATEK.

Proč uzavírat manželství?

Jsou jen dva plnohodnotné důvody, proč uzavřít manželství. Jedním z nich je péče o děti. Pokud takové manželství funguje (což nebývá nijak často), neexistuje zatím pro výchovu dětí lepší instituce. Jediným dalším plnohodnotným důvodem (těch zbytečných je totiž celá spousta) pro uzavření svazku manželského je tření.

V mé praxi se mezi klienty často objevují i jeptišky a mniši. V představách mnohých lidí jsou kláštery místem všeobjímajícího svatého klidu, kde bratři a sestry tráví dny v neustálém pokojném rozjímání. Ve skutečnosti tu obyčejně najdeme spoustu roztržek, napětí a třenic. Ale i když si řádové sestry a bratři na komunitu tak často stěžují, je právě ona možná zároveň hlavním důvodem, proč do kláštera vstoupili. Správně totiž tuší, že na cestě k duchovnímu růstu je právě tření uvnitř komunity obrousí a ohladí. Tato zmínka o klášterech se k problematice manželství úzce vztahuje.

MANŽELSTVÍ V PRAVÉM SLOVA SMYSLU BY MĚLO BÝT SVAZKEM DVOU LIDÍ, KTEŘÍ SE SPOJILI Z VYŠŠÍHO DŮVODU, NEŽ JE PROSTÁ RADOST ZE VZÁJEMNÉ BLÍZKOSTI - KONKRÉTNĚ PROTO, ABY SI VZÁJEMNĚ POMOHLI NA DUCHOVNÍ CESTĚ.

Manželství a samota

V manželství vládne samota, opět podobně jako je tomu v klášterech. Jedním z problémů naší kultury, spojená s ideálem romantické lásky, je častá představa, že když se někdo dobře vdá či ožení, už nikdy nebude muset být sám. Touto představou jsem trpěl i já, když jsem si bral Lily. Pak se dostaví nevyhnutelné tření, člověk si najednou připadá od svého protějšku izolován a často si klade otázku, jestli celé jeho manželství není omyl. Ve skutečnosti se ale tření a následný pocit samoty dá obvykle čekat.

Mnohé lidi překvapuje skutečnost, že největším problémem, na který psychoterapeuti při řešení manželských problémů narážejí, není přílišné odloučení, ale přílišná semknutost. Když jsme s Lily ještě provozovali psychoterapeutickou praxi a pracovali jsme s páry, dříve nebo později jsme skoro všem těm partnerům museli říct: "Jste příliš ženatý (nebo vdaná)." Při skupinové manželské terapii bylo nezřídka potřeba od sebe manžele oddělit a posadit je v kruhu každého zvlášť. Když jsme se zeptali Mary: "Jak cítíte tohle?", často místo ní okamžitě odpověděl John: "Mary? Ta to vidí takhle." Museli jsme ho požádat, aby laskavě nechal Mary prostor pro vlastní pocity. Což se pochopitelně stávalo i opačně.

MANŽELSTVÍ JE ORGANIZACE TVOŘENÁ DVĚMA LIDMI, KTEŘÍ SE ZAVÁZALI K TOMU, ŽE TUTO ORGANIZACI BUDOU POKUD MOŽNO UDRŽOVAT V CHODU.

Manželství považuji za organizaci a nemyslím si, že by v sobě měla něco od podstaty posvátného. Nevěřím ani, že by Bůh někoho z nás vyzýval k manželskému svazku s určitou osobou. Populární tvrzení, že existuje někdo, kdo je nám "souzen", by mělo být uvedeno na pravou míru. To neznamená, že by mezi lidmi nefungovala žádná vzájemná přitažlivost. Ten nejběžnější typ přitažlivosti je ovšem dosti prozaický. V psychiatrii totiž stále platí otřepané pořekadlo o tom, že "vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá."

Manželství považuji také za povolání. Ale povolání k čemu? Téměř žádný mladý pár a většina párů zralejších nemá při svatbě ani ponětí, co to vlastně dělají. Ve svých třiadvaceti letech jsem rozhodně nechápal ani manželství, ani Lily. Nebýt téhle zabedněnosti, možná bych se k oltáři vůbec neodvážil. Po třiceti třech letech jsem rád, že jsem to udělal, a věřím, že jsem byl k manželství povolán.

Romantická láska

Romantická láska, to je iluze. Když jsme zamilovaní, je tu vztah typu "já - já" a spíše než vztah mezi skutečnými lidmi je to vztah mezi představami. Ve skutečnosti se dvě lidské bytosti nemohou nikdy plně uspokojit, nikdy nemohou vzájemně beze zbytku vyhovět svým potřebám. Já měl svou představu, že Lily by měla být se mnou, kdykoliv ji potřebuji, a kdykoliv ji nepotřebuji, měla by se ztratit, a stejně tak měla svá nereálná očekávání i Lily. Jí by se bývalo líbilo, kdybych dokázal být nestranný a objektivní pokaždé, když potřebovala nezávislou radu, kdybych se věnoval práci jedině v době, kdy pracovala i ona, kdybych měl náladu na legraci, kdykoliv ji měla ona, kdybych byl vášnivý, když si to ona přála. To jsem prostě nemohl zvládnout.

Co si tedy počít v manželství s neuspokojenými potřebami? Máme je potlačovat? Někdy určitě, ale ne vždycky. Zdravé manželství se mimo jiné vyznačuje tím, že si oba partneři postupem času vyvinou složitý a změnám otevřený systém, díky němuž některé své potřeby dokáží plnit společně a některé každý sám. Pospolitost a samostatnost jsou v takovém vztahu v rovnováze. Udržování této rovnováhy vypadá tak trochu jako chůze po laně. Neexistují zde žádné recepty, protože ideální rovnováha se liší s každým manželstvím a s každým obdobím jeho existence.

Určité stupně a typy necivilizovanosti v manželství ale "chůzi po laně" naprosto znemožňují. Některá manželství jsou svou krajní mírou pospolitosti nebo samostatnosti doslova vražedná a pokud se z nich člověk z jakéhokoliv důvodu nevyvlékne, může z toho i zemřít.

Zvolit raději rozvod?

Světská i duchovní moudrost nám radí rozvodu se vyvarovat. Pokud se vám nepodaří do hloubky pochopit a plně přijmout osobní zodpovědnost za "nesmiřitelné rozpory" v manželství číslo jedna, je dost pravděpodobné, že na tytéž neřešitelné problémy narazíte i v manželství číslo dvě a v manželství číslo tři. Spousta psychiatrů se už setkala se ženou, která se s manželem rozvedla kvůli jeho pití a vzápětí se vdala za člověka, ze kterého se taky vyklubal alkoholik. A je dost možné, že potřetí to udělala zase. Rozvést se kvůli tomu, abychom si vzali někoho jiného, často znamená lézt z deště pod okap.

Ovšem takové manželství, z něhož se všechna pospolitost nenávratně vytratila, nemá smysl. Tím spíš nemá smysl manželství, kde je pospolitost natolik povinná, že člověka dusí. Naše manželství přežilo nejen díky tomu, že jsme oba dokázali dodržovat každodenní vzájemné sliby a závazky. Nad všechny ostatní důvody vynikla naše vzrůstající schopnost poskytnout tomu druhému prostor. Já postupně přestal Lily považovat za svůj doplněk, začal jsem být schopen respektovat její osobní program a ctít její potřebu soukromí. Podobně se ona naučila zvládat své přirozené majetnické sklony a poskytla mi dostatek svobody, abych mohl rozvinout své jedinečné a oddělené "já".

Jednu z nejradostnějších chvil jsem zažil v roce 1979 poté, co jsem přednesl své první kázání. Byli jsme vzadu v kostele a skutečný zdejší duchovní nás představoval některým farníkům. Jeden starý kněz, už v důchodu, se obrátil na Lily a zeptal se: "Takže tohle je váš muž?"

"Ne", odpověděla Lily. "Ten pán patří Bohu."

M. Scott Peck v knize

SVĚT, KTERÝ ČEKÁ NA ZROZENÍ
Návrat k civilizovanosti. Známý americký psychoterapeut a spisovatel pojednává o civilizovanosti ve vztazích mezi lidmi (nejen manželskými), která souvisí především s upřímností a poctivostí k ostatním i sobě samému.
Knihu vydalo nakladatelství ARGO, Milíčova 13, 130 00 Praha 3, e-mail: argo@iargo.cz

Zdroj: časopis MEDIUM č. 10/2003