Zemřelí chtějí mít svůj klid!

Téměř v každé společenské kultuře se „obydlí“ zemřelých – hřbitovy – oddělují od obydlí živých, aby se tyto dva rozdílné světy vzájemně nenarušovaly. Ve velkých městech, zvláště tzv. západní kultury, se však stává, že rozrůstající městská sídliště zabírají i místa, která kdysi dávno sloužila jako pohřebiště zemřelých.

* * *

Sídliště na jihozápadním okraji Manchesteru, které je jedním z velkých průmyslových měst Anglie, bylo vystavěno ke konci sedmdesátých let minulého století. Několikapatrové domy určené pro střední vrstvu obyvatel byly jedním z nejklidnějších míst tohoto rušného města. Alespoň tak tomu bylo do roku 1998, kdy se začaly dít podivné věci.

Vinny,obyvatel sídliště, vzpomíná: „Seděl jsem v pokoji, když jsem náhle pocítil podivný chlad. Zároveň se kolem mne vytvořilo přítmí, přestože byl jasný den. Po chvíli se mi zdálo, že mne někdo sleduje. Rozhlédl jsem se a v koutě pokoje jsem spatřil malé děvčátko, asi tak ve věku 10 let. Mělo na sobě šedivé šatičky a jednu punčochu shrnutou. Vypadala jako z nějaké staré fotografie, stála tam a dívala se směrem ke mně. Jakmile jsem oči zavřel a znovu otevřel, už tam nebyla.“

Ještě podivnější zážitek měli Rebecca a Tony. Pozdě večer se Tony chystal ulehnout a proto vypnul televizor, hifi věž a zhasnul světlo. Televizor však hrál i nadále, proto ho Tony odpojil i ze sítě. Televizor nejdříve zhasl, ovšem po několika vteřinách se obrazovka opět rozzářila, stejně jako všechna ostatní světla v místnosti.

Tony si v tu chvíli pomyslel, že mají v bytě ducha – a měl pravdu. Návštěvy takového hosta nejvíce pocítila jeho žena Rebecca, jíž se po dvakrát přihodilo, že těsně kolem ní proletěla velká vidlice, podruhé zase váza, a to způsobem, jako by někdo neviditelný zacílil přímo na ní. Jednou si zase neznámá síla „vzala na mušku“ Tonyho, který při své váze 90 kg byl jako pírko vyzvednut až ke stropu a pak uvolněn, takže volným pádem spadl z dvoumetrové výšky na podlahu.

Podobných událostí v bytech Tonyho a Vinnyho bylo mnohem více. Rodina Tonyho se nakonec začala bránit tak, že si na noc kolem postele kreslili pentagram. Poté proběhla noc vždy v klidu. Také další obyvatelé této části sídliště měli občas podivné návštěvy. Například mladá žena Ram potkala na schodišti neznámého muže s kapucí, který zmizel tak, že se přímo před jejíma očima rozplynul.

Jakmile se u správce těchto domů začaly množit žádosti o přestěhování, obrátil se úředník nakonec na nejstarší parapsychologickou společnost ve Velké Británii – Stockport Ghost Society. Po několika seancích v postižených bytech žena-medium objevila minimálně tři bytosti se silnou negativní energií. Byl to jednak muž s kapucí, děvčátko a ještě někdo třetí, kterého nebylo možné identifikovat. Bohužel ani těmto specialistům se nepodařilo řádění duchů zcela odstranit, a tak se citlivější obyvatelé, kteří byli neznámou sílou častěji obtěžováni, raději odstěhovali.

* * *

Rozšiřující se Barcelona potřebovala více místa pro příměstské čtvrtě rodinných domků. Jedno takové sídliště vzniklo na severu metropole, které si oblíbily především majetnější kruhy obyvatel. Ale jen „do času“!

Programátor Paco vzpomíná jak v létě roku 1998, kdy byla velká vedra, šla jeho žena Andrea jedné noci do přízemní kuchyně, aby se něčeho napila. Po chvíli vykřikla a když její muž vešel do kuchyně, seděla schoulena v koutě a třásla se. Ukázalo se, že ještě než rozsvítila v kuchyni světlo, spatřila u okna postavu muže. Zeptala se muže co tam dělá a rozsvítila světlo. Tu se neznámý obrátil a ona si všimla, že je oblečený jakoby z historického filmu a přitom měl podříznutý krk. Jakmile vešel do kuchyně Paco, postava muže zmizela.

Podobné události začali zažívat všichni obyvatelé v rozsahu tří ulic této čtvrti. Například kamarádka Andrey, Lucia, bydlící o tři čísla dále, vešla do dětského pokoje a uviděla dětský kočárek, jak se vznesl ke stropu a pak vlastní váhou spadl na podlahu. Naštěstí její dítě v tu chvíli spalo vedle v postýlce. V jiném domě, kde žila Portugalka Maria dos Santos, došlo k náhlému vzplanutí v její kuchyni. Shořel veškerý kuchyňský nábytek, přičemž příčina požáru nebyla zjištěna – veškerá elektrická zařízení byla v pořádku. Během následující noci se v jejím bytě objevil na zdi červený nápis „via“, což v italštině znamená „odejdi“. Otec Marie byl Italem, o čemž nikdo v okolí nevěděl.

Barcelonské domy, posedlé negativními duchy, později navštívil kněz Mendez, který se specializoval na takové případy. Kněz uvedl, že už při setkání s Pacem se začal cítit špatně a vnímal silný chlad. Ještě s dalším knězem se pak Mendez začal modlit za duše zemřelých přímo na postižených místech, což způsobilo určitou úlevu v řádění podivných duchů.

* * *

Případ z Barcelony se dostal také do anglických novin, kde si zprávu přečetl profesor David Fontance, anglický psychiatr a parapsycholog, který se zabýval také událostmi v Manchesteru. O obou případech se vyjádřil takto: „Obě místa a tamní události mají něco společného. Obytné domy zde byly postaveny na místech starých hřbitovů. Barcelonský hřbitov byl používaný od druhé poloviny XVII. století do poloviny 19. století, v Manchesteru tomu tak bylo od počátku XVIII. do poloviny 19. století. V obou případech byli zemřelí zčásti přeneseni na jiná místa, určitý počet mrtvých však zůstal ve svých hrobech. Na štěstí terény bývalých hřbitovů – na obou místech – jen zčásti zasahují do zastavěného obytného prostoru.“

NENÍ VHODNÉ NARUŠOVAT KLID MRTVÝCH. JE TO PRASTARÁ MOUDROST, KTERÁ, JAK SE UKAZUJE, PLATÍ STÁLE. JE NĚČÍM VÍCE, NEŽ POUHÝM MORÁLNÍM PŘÍKAZEM.

Připravil Rostislav Hroch

Zdroj: časopis MEDIUM. č. 11/2002