Přemluvte svůj mozek a dokážete všechno!

MOZEK REAGUJE OPAKUJÍCÍM SE CHOVÁNÍM
NA OPAKUJÍCÍ SE PODMÍNKY

Jestliže se mozek s určitým jevem setkává častěji, jeho levá polokoule nařídí pravé polokouli, aby si trvale zafixovala odpovídající reakci na tento jev.

* * *

V jedné nemocnici v Atlantě (USA) léčili astmatické záchvaty běžnou kuchyňskou solí. Najednou polovina pacientů dostala alergii. Podrobné alergologické šetření nepřineslo žádné výsledky. Až najednou vyšlo najevo, že jeden z lékařů před pacienty poznamenal, že by tato léčba mohla mít vedlejší účinky. Okamžitě poté se u některých citlivých pacientů objevily nepříznivé reakce.

O významu sugesce a víry se na přelomu 19. a 20. století přesvědčil lékárník Emil Coue. Některým svým pacientům namíchal cukr s moukou, ujišťujíce je, že jde o lék velice účinný na jejich potíže. Lékárník měl již předtím dobrou pověst a jeho neškodná směs způsobila doslova zázraky v léčbě rozličných nemocí. Zázraky ve skutečnosti vykonávali sami pacienti sílou své víry a důvěry v dokonalost léku. Tento případ se stal počátkem zkoumání tzv. pacebo efektu, kdy pod vlivem sugesce nabývá lék (nějaká jednoduchá substance) silného uzdravujícího účinku, přesněji řečeno pacient vírou v účinnost léku posiluje obranné síly svého organismu natolik, až dokáže sám překonat třeba i závažnou nemoc.

Ruský fyzik Viktor Adamjenko prováděl zajímavý experiment. Rukou přejížděl po umělohmotné látce a následně touto rukou dokázal pohybovat opět umělohmotnými koulemi. Vypadalo to jako telekineze – schopnost pohybování předmětů pouhou myšlenkou. Jeden přihlížející asistent uvěřil, že jde o telekinezi a zároveň byl přesvědčen, že i on dokáže totéž. Adamjenko mu nejdříve nabídl stejný postup, čili postup s využitím elektrostatické energie. Pak mu ale podstrčil předměty, které nemají schopnost vytvářet tuto energii a navíc mu jeho ruce uzemnil. Jak se ukázalo, víra dokázala zastoupit i elektrostatickou energii a asistent – teď už jenom silou vůle a silou víry – dokázal pohybovat patřičnými předměty.

Další překvapující výsledky přinesl experiment z anglického Institutu psychického výzkumu. Účastnilo se ho několik osob s telepatickými schopnostmi. Úkol spočíval v tom, že měli určit jaký čas ukazují ručičky hodin, které byla uzavřeny v krabicích. Hodin bylo několik a nastavení jejich ručiček prováděly dvě osoby – jedna věřící v existenci telepatie a druhá zcela nevěřící v tuto schopnost. Výsledek prokázal, že účastníci přesně a na sto procent určili polohu hodinových ručiček pouze u těch hodin, které nastavil člověk věřící v telepatii.

Nakonec nemusíme hledat podobné příklady příliš daleko. Stačí si vzpomenout jak je tomu u člověka, který se právě naučil plavat a ještě si není svým uměním příliš jist. Pokud plave v místech, kde se může kdykoliv postavit na dno bazénu, plave se mu docela dobře. Jakmile zjistí, že je pod ním více než dvoumetrová hloubka, stává se, že se náhle začne topit.

Další příklady můžeme pozorovat u těch, kteří bez poranění chodí po rozpálených uhlících nebo po ostří rozbitého skla, a přitom vůbec nemusí jít o dlouho trénované indické jogíny.

Neurologové připouštějí, že v tomto případě funguje jistá vlastnost mozku – dosud ještě ne zcela prozkoumaná: Mozek reaguje opakujícím se chováním na opakující se podmínky, kdy levá mozková polokoule (odpovídající fyzickým projevům organismu) nařídí pravé polokouli, aby patřičný neobvyklý projev přijala jako projev zcela běžný. Pravá polokoule může v tomto případě protestovat, ale pokud se takové příkazy opakují po delší dobu, ustoupí a přijme za zcela reálné i to, co doposud považovala za nemožné.

Z toho vyplývá, že svůj mozek můžeme přesvědčit o čemkoliv, čili můžeme mu „namluvit“ úplně všechno! Pokud jisté signály víry jsou velice časté a vědomí je jím již „přeplněno“, automaticky se tyto myšlenky přesunou do podvědomí, kde už mohou fungovat i bez našeho vědomého přičinění. Potom už záleží jen na naší trpělivosti, abychom se naučili čemukoliv – malování, zpívání, hře na nástroj, samoléčbě, ale, bohužel, také schopnosti vyvolávat u sebe rozličné nemoci.

Připravil Otakar Marhoul

Zdroj: časopis MEDIUM. č. 10/2002